Zajatci pravdy

Kapitola IV~

Vznášející se ostrovy

Raven se rychle připojila k Freedom Serveru. Objevila se tam, kde naposledy skončila. Nezdržovala se zbytečnými maličkostmi a rovnou otevřela seznam kontaktů.

Stíny byly on-line všichni. To se povede málokdy. Dokonce byli všichni na stejném místě. V sídle jejich klanu na Vznášejících se ostrovech. To byla jediná oblast ve vyšších úrovních této hry, kde se nevyskytovaly žádné nestvůry, ani nebezpečná zvířata. Krajina tu byla naprosto úchvatná. Vysoko nad zemí se vznášely obrovské kusy kamene porostlé svěže zelenými lesy a loukami. Z vysokých skal, jejichž vrcholky mizely v mracích, stékaly potůčky obtékající pevnost klanu. Ty se měnily ve vodopády, které se s ohlušujícím rachotem řítily k zemskému povrchu. Tu a tam se z lesa za nádhernou stavbou ozvalo ospalé zahoukání sovy, nebo zavytí vlka. Ty sem přivedl jeden z členů klanu, aby chránili jejich sídlo, po dobu jejich nepřítomnosti, před nezvanými návštěvníky.

Raven rychle vytáhla teleportační krystal a aktivovala ho. Rudě se rozzářil a přenesl jí k její rodině. Pocity, které zažívala při přenosu vždycky nesnášela. Bylo to, jako by vás někdo roztočil a potom prudce zastavil.

Objevila se mezi bílými mramorovými sloupy teleportu, který stál přímo ve středu jejich sídla. Byli jedna z nejlepších rodin v celé Freedom. To byla docela pocta, jelikož Freedom byla již deset let považována za jednu z nejtěžších MMORPG.

Všichni z rodiny jsou velmi dobří sóloví hráči. Skupiny téměř netvoří, ale několikrát do měsíce mají sraz. Ale dnešek byl výjimkou. Všichni dostali naléhavou zprávu, aby se dostavili do hlavního sídla. Jinak by tu nebyli.

Raven pomalu procházela zdobnými, honosnými sály, které před lety pomáhala budovat. Kamenné bludiště chodeb, ve kterém by se nikdo, kdo to tu nezná, nebyl schopen vyznat, jí vedlo přímo do středu jejich hradu Soul of Darknes.

Po několika zatáčkách se před ní objevily velké dvoukřídlé dveře. Vypadaly, jako by byly vyřezány z leštěného dřeva a zdobilo je mnoho ochranných symbolů. (Smyboly rušící veškerou magii a oslabující zbraně)

Zhluboka se nadechla a vstoupila dovnitř. Všichni její přátelé seděli kolem kulatého stolu a o něčem vzrušeně diskutovali. Dveře se za ní s hlasitým bouchnutím zavřely. Přesně v tu chvíli veškerý ruch v místnosti utichl. Všechny pohledy se upřely jejím směrem. Nikdo z nich nevěděl co má říct.

Raven se snažila houstnoucí ticho ignorovat a sedla si na své obvyklé místo. Vedle ní seděla dívka s černými vlasy. Ještě než stihla něco říct, už dostala pořádnou ránu do ramene. Maleken si jí měřila dost naštvaným pohledem. Vzhledem k tomu, že její postavou je lučištník kombinovaný s bojovníkem, tak bylo nejlepší co nejrychleji vyklidit pozice. Zvlášť, když měla mláticí náladu. Což tedy dnes rozhodně měla.

Bělovláska ( postava Raven má ve Freedom bílé vlasy. Psala jsem to už v minulé kapitole, ale radši to sem dávám i teď aby vás to nemátlo) se okamžitě přemístila na druhou stranu místnosti. Výhoda asasínů je přemisťování. Ta schopnost se celkem hodí, zvlášť když naštvete tak schopného lukostřelce, jako je Maleken Biersack.

"Takhle přede mnou zdrhnout! Děláš si ze mě srandu?!" Mal byla v ráži. Asi jsem jí svým odchodem trochu naštvala, pomyslela si Raven. Přesně v té chvíli jí těsně u ucha prosvištěl šíp.

"Ježiši sorry! Potřebovala jsem si to srovnat v hlavě no!" Zařvala na svou kamarádku přes celou místnost. To už proti ní letěl další šíp. Schopnosti lukostřelce nikdy moc nerozvíjela, ale teď jí se hodily. Obratně se vyhnula  dalšímu letcímu šípu. Najednou jí někdo popadl za kabát a přimáčkl ke stěně. Slabě vyjekla, protože tohle opravdu nečekala. Podívala se na svého věznitele a nadzvedla obočí. Vůdce klanu, DD (Dark Daemon, říká se mu DD), si jí zblízka zkoumavě prohlížel. Nakonec to byl vždycky on nebo Jax, kdo je od sebe odtrhl. Ano ve hře se rvali často. Bylo to svým způsobem uklidňující.

Z druhé strany se také
ozval překvapený výkřik. Pak se spustila lavina velmi nápaditých nadávek. Jako dlaždič, pomyslela si Raven, když už asi počtvrté za posledních pár sekund zaznělo slovo hajzl. Musela se začít potichu chechtat.

"A ty se nesměj! S tebou si to ještě vyřídim," zaznělo téměř dvojhlasně. Maleken a DD byli opravdu sehraná dvojka. Zvlášť, když šlo o popichování její osoby.

Jax, který držel její malou černovlasou kamarádku, se celkem dobře bavil. Jestli ho někdy něco dokázalo rozesmát, byly to právě jejich klanové "přestřelky".

"Nemohli bychom se konečně uklidnit?" Zeptal se otráveně Loki - zástupce velitele. Tyhle jeho suché poznámky jsou prostě dokonalé, chechtala se v duchu Raven. No chechtala není to správné slovo. Teď už to byl spíš neovladatelný záchvat smíchu.

A jen tak mezi námi, mám pocit že se mu líbí Maleken, pomyslela si Raven. Ano, je úplně normální že mluvím sama se sebou. Asi mi už vážně šplouchá na maják.

"Maleken?" zeptal se DD aniž by se na ní otočil. Místo toho hypnotizoval raveniny světle modré oči. Ta je rychle sklopila a zahleděla se do země. Díky bohu, že se ve hře nedá rudnout (pokud si to nenastavíte), jinak by už asi byla jako rak.

"No tak dobře. Ale uvědom si, že jsem kvůli tobě běžela." Propíchla jí obviňujícím pohledem Biersac, když jí Jax konečně pustil.

"Chudinko." pronesla s hranou lítostí Raven. Potom ještě potichu dodala: "Tak to by ses měla  naučit běhat trochu rychleji." Bohužel to Maleken slyšela.

"Nesnáším běhání! A ke všemu mám kratší nohy!"

"Hej, holky, tohle už trochu přeháníte. Všichni máme dneska dost blbou náladu, takže si pojďme nekazit poslední den." zasáhl  DD.

To už to někteří kolem stolu nevydrželi a začali se smát také. Postupně se k nim přidali téměř všichni. Jen ona a Maleken se dál vraždily pohledem. Ale to by to nebyla Raven, kdyby jejich souboj neukončila a doslova nevybuchla smíchy.

Po několika minutách se všichni trochu uklidnili. Jak už tu možná zaznělo, jsou tu na podobné komedie už docela zvyklí. A je to celkem dobrý způsob, jak si náladu zlepšit, pomyslela si bělovlasá bojovnice.

Když už byli zase usazení na svých místech, tak do ticha promluvil Alvaro: "DD? Co jsi vladtně myslel tím posledním dnem?"

"Asi ses dneska nekoukal na zprávy, že ne?" Zeptal se ho smutně DD.

"Ne. Nějak jsem to nestíhal. Proč?"

"Někoho z nás vybrali do Hry," vložila se Raven do jejich debaty.

Alvaro na ní pohlédl a v očích měl zděšení. "Neříkej mi, že... ." Zadrhl se a ona jen přikývla. Někteří na ní hleděli překvapeně, ale jiní o tom už věděli.

"Pojďme si poslední den trochu užít. Nechci si jako poslední věc pamatovat vaše ztrápené obličeje," prolomila houstnoucí ticho.

Otočila se na Mal a začaly o něčem živě diskutovat. Jako by se nic nedělo. I ostatní se postupně uvolnili a v místnosti opět vládlo veselí. Pár slov prohodily i s Jaxem a DD.

Zbývalo jim ještě několik hodin a už se docela nudily. Pozorovaly ostatní. Smáli se, žertovali, zkrátka se bavili. Pokud jsem za posledních deset let někam patřila, tak sem, pomyslela si Raven a musela se nad svými myšlenkami pousmát. Byla tu doma.