Zajatci pravdy

Kapitola CLX

Tak je tu další díl a já doufám, že se bude líbit. Je divné, vydávat tak málo, ale doopravdy bych to nestíhala. Vážně se omlouvám, ale v dohledné době se to do starých kolejí asi nevrátí 😢😢😢😢 Snad se bude líbit.

"Vstaň," rozkázal známý ledový hlas. "Nyní půjdeš s námi," pronesl chladně Xavij s modrýma očima, který stál nad ní.

"Lau'rethe," zašeptala dívka a vstala. Podívala se na něj a zcela ignorovala varovné pohledy, svého otce a bratra, kteří seděli ve vedlejší a protější cele. Za ním spatřila tři po zuby ozbrojené Xavije s červenou značkou na hrudi. Na její tváři, místo náznaku úsměvu, který se tam už tvořil, vystřídal pohrdlivý úšklebek.. "Myslíš si, že potřebuješ ochranku? Copak mě nedokážeš odvést sám?" odfrkla a zaměřila se na bojovníky ve známých xavijských helmách.

"Nemysli si, že jsi tím svým útěkem nějak zkalila vody. Nemělo to na nás žádný vliv. A abych odpověděl na tvou otázku tak ne. Nebojím se, že bych tě nezvládl. Vězeň však nemůže být předveden před královnu bez doprovodu, tomu snad rozumíš. Takže Ray, následuj mě," pokynul jí s ustoupil trochu stranou. Jeden z vojáků ho ale zastavil.

"Pane a co pouta," připomněl mu a Lau'reth se na něj otráveně podíval.

"Nechci zpochybňovat tvůj úsudek, kapitáne, ale jak by asi mohla malá, nevycvičená holka ohrozit xavijskou vládkyni, obklopenou věrnými strážci?" zasmál se blondýn.

"Promiňte pane, ale je mou povinností dohlédnout na bezpečnost naší paní. Vaše matka si potrpí na předpisy a tudíž doporučuji postupovat dle obvyklých pravidel," poznamenal vůdce královské gardy a Ray se na něj zamračila.

"Dělej jak myslíš Kli'tore. To ty jsi její ochránce," pokrčil rameny princ a vyšel z cely.

"Ts, princátko," odfrkla si Ray a potlačila bolestné píchnutí u srdce. Pamatovala si na dobu, kdy spolu byli prakticky pořád. Ani to nebylo tak dávno. Ray připadalo jako by se její lidský život odsunul kamsi do pozadí. Někdy na něj sice vzpomínala ráda, ale nyní žila přítomností. Snažila se příliš nemyslet na minulost, ale byla už dost stará na to, aby věděla, že to nejde. Všichni se jednou za čas podívají zpět. Na svá minulá rozhodnutí. Jak na chyby, tak na radosti i starosti. Jsou součástí všech myslících bytostí, ne jen lidí. Nikdo se mě nezastal. No jo., Co nadělám. Naštvaní Xavijové jsou evidentně horší, než dráčata v pubertě, napadlo jí a na tváři se jí usadil pobavený úsměv..

"Ruce," ozvalo se hned vedle ní a Ray'lith se opět vrátila do přítomnosti. Uviděla maskovaného vojáka, který stál u ní a v rukou držel pouta, která jí už jednou nasadil L'argas.

"Copak, bojíte se, že bych vaší královně setřela úsměv z tváře?" zeptala se Ray a koutkem oka zahlédla svého bratra. Ten se celou dobu snažil nesmát. Sice na něm poznala, že si dělá starosti o její budoucnost, ale také jí ihned došlo, že se napojil na její myšlenky. Nebylo to pro něj nic těžkého. Vždyť byli sourozenci.

"Nemysli si o sobě, že jsi nějak výjimečná. To, že máš modrou krev ještě neznamená, že k tobě naše vládkyně bude milosrdná. Zpronevěřila jsi se našim zákonům. Úmyslně jsi se nabourala do osobních složek svého Vůdce a co víc, oba naši princové dosvědčí, že ti s útěkem pomáhala osoba, která je již velmi dlouho na předním místě naší listiny hledaných. Moc dobré vyhlídky nemáš, takže být tebou, choval bych se slušně a okamžitě sem dal ty ruce!" Zahřímal na ní kapitán.

S dívkou to ani nehnulo. Neznala ho, proto si nemusela dělat vrásky z toho, co jí tu vykládal. Snaží se mě jen nalomit. Budou ze mě chtít dostat nějaké informace, ale to jim nedovolím, říkala si v duchu. "No dobře, tak se hned tak nevytáčej Kli'tore," pronesla na oko smířlivě a natáhla ruce směrem k němu. Xavij jí prudkým pohybem otočil zády k sobě, až se zapotácela. Při tom jí chytil za obě ruce a zkroutil ji je za zády.