Zajatci pravdy

Kapitola CXXI~

Ahojky, nový díl je tu a já doufám, že se vám bude líbit. Pokusím se trochu víc psát, abych dohnala svůj skluz. Uvidíme, zda se mi to povede. Zatím se všichni mějte a já doufám, že se mi tento díl povedl. Jsem zvědavá na vaše názory a omlouvám se, že to není moc akční, ale jinak byste nechápali veškeré souvislosti. A to by přece byla škoda. Přeji příjemné počtení :)

„Divím se, že jsi stále v jednom kuse," zasmál se tiše T'nerth, který přejížděl ležící elfce nad tělem jakýmsi kovovým snímačem. Přístroj vypadal jako rozpůlené kovové vajíčko. Jeho plochá část svítila červeným světlem, které pravidelně poblikávalo.

„To mi povídej," vydechla bělovláska a podívala se na něj. Tváře se jí trochu červenaly. Snažila se nemyslet na trapnost situace, v níž se zrovna nachází.

„Stejně ti nerozumím. Jsi tu jen chvíli a evidentně chápeš naší společnost a zvyky poměrně dobře. Ale přesto provokuješ jednoho z nejvýše postavených vůdců naší rasy. Nepřijde ti to jako nejlepší cesta do hrobu, nebo do vězení?" Šklebil se lékař a přestal snímat povrch jejího nahého těla. „Už se můžeš obléknout," řekl, když se k ní otáčel zády. Dívka se rychle zvedla a z přilehlého stolku sebrala své svršky a spěšně je na sebe naházela.

„Bylo mi řečeno, že tvá přeměna ještě stále není u konce. Když už jsme u toho, rád bych, abys mi o tom procesu řekla všechn co víš. Samozřejmě to nemusí být hned teď, ale rád bych se k tomu v průběhu několika následujících dní vrátil," pronesl a zůstal stát u obrazovky na které se postupně objevovaly snímky jejích jednotlivých tělních soustav.

„Ach, nějak jsem doufala, že na tohle řeč nedojde. Ano, přeměnu za sebou ještě nemám celou, ale s tím mi asi nepomůžeš. Ge'els mě trochu zdržel, takže budu trochu muset pohnout kostrou, ale jinak to zvládnu sama. Dá se to vyřešit pomocí meditace. Záleží jen na tom, kolik odpadu, vzniklého z krve a dalších kapalných složek lidského organismu, dokáže moje tělo zpracovat, a kolik jich bude muset naopak ven. Není to žádná věda T'nerthe. Maximálně mi bude trochu špatně od žaludku a následujících pár hodin se budu chovat jako těhotná," mávla nad tím ledabyle rukou Ray'lith a podívala se na svého ošetřujícího lékaře.

Ten jí pozoroval skeptickým pohledem. Jedno jeho obočí bylo lehce zdvižené a ústa měl stažené do tenké linky. „Dělej, jak myslíš, ale rozhodně si na tebe připnu nějaký ten snímač, který mi bude průběžně hlásit tvůj aktuální zdravotní stav.

„Ale no tak. To doopravdy není nutné," zaprosila a snažila se z toho nějak vykroutit.

„Jsem tvůj ošetřující lékař Ray'lith. Nechovej se jako malé dítě a nech si nasadit ty čipy," řekl naoko rozzlobeně a přísně se na ní podíval.

„Dobře, jak myslíš, ale nehodlám to ze sebe potom sundávat půl hodiny," vyhrkla zděšeně, když viděla, že si jich doktor nese rovnou celou hrst. T'nerth jen nechápavě sledoval její pohled, který směřoval na jeho ruce. Potom se podíval na ní a nahlas se rozesmál. To bylo snad poprvé, co slyšela nějakého Xavije tak otevřeně projevovat jeho pocity.

„Neboj se. To není všechno pro tebe. Ještě nevím, který ze všech těch několika typů ti bude vyhovovat. Radši jsem si jich vzal víc," ušklíbl se. Úsměv se mu ještě rozšířil, když viděl, jak si Ray viditelně oddechla. Očividně se jí ulevilo a tvářila se o poznání veseleji.

Po několika minutách zkoušení, minimálně dvaceti nadávkách na údajně předpotopní techniku a mnoha odložených snímačích se T'nerth konečně rozhodl, který z měřících přístrojů bude pro mladou Zentii ten nejlepší.