Zajatci pravdy

Kapitola LXXXV~

Ahojky, tak jsem tu s novou kapitolou. Snad se vám bude líbit. Hádky mi nikdy moc nešly psát,ale někdy se to naučit musím. Už se těším na vaše ohlasy. Ty u minulé kapitoly byly vážně super a já doufám, že takhle aktivní budete i nadále. Užijte si díl.

Střípky minulosti

"Bezva, takže už můžeš vylézt Raven," řekla Kat víc nahlas, než bylo potřeba.

Dívka sebou trhla, ale pomalu vystoupila ze svého úkrytu. Stále byla neviditelná. Zády se opřela o stěnu a založila si ruce na prsou. Rukou nakreslila ve vzduchu jednoduchý symbol, který dost nápadně připomínal řeckou alfu. Její postava se zamihotala. Konečně Raven uviděli i její ostatní přátelé. Byli v naprostém šoku. Vypadala jako stín té osoby, kterou všichni tak dobře znali. Její pobledlá kůže a kruhy pod očima vypovídaly o špatném duševním rozpoložení a nedostatku spánku. Ve hře sice bylo všechno trochu jinak, ale i fyzický stav se tu na vzhledu hráče určitým způsobem odrážel.

"Co se ti proboha stalo?!" zděsila se Kat a rychle k ní přiběhla.

"Neboj se. Nic se neděje. Jen jsem unavená," snažila se jí uklidnit, ale to už jí brunetka vedla ke stolu. Kempachi jí pohotově odsunul židli a společnými silami ji donutili, aby se posadila. Sice byla ze začátku proti, ale nedali jí jinou možnost.

"Ray, tak řekni už něco," zavrčel naštvaně Sinac, ale dívka v jeho očích nenašla ani špetku pochopení.

"Neměla jsem zrovna jednoduchých čtrnáct dní," povzdechla si.

"A nějak podrobněji bys to rozvést nechtěla?" povzdechla si Kat a podívala se na ní svýma pronikavýma, zelenýma očima.

"Je to všechno moc složité. Nechtěla bych vás dostat do problémů," zamumlala Ray a sklopila hlavu k zemi. Vypadala, jako by se styděla za své činy a asi to tak i bylo.

"Tohle říkáš vždycky! Už si krucinál najdi nějakou jinou výmluvu," houkl na ní Sinac, až nadskočila. Lekla se a to pořádně. Překvapeně se od něj odsunula a zatěkala pohledem ke Katarině. Hledala u ní podporu, jako ostatně vždycky, když byl v týmu nějaký problém.

"Lee, neřekla bych, že je tohle nutné," snažila se ho zklidnit jeho přítelkyně a pomalu k němu přešla. Položila mu ruku na rameno a láskyplně se mu zahleděla do očí.

"Ale tohle od ní není fér. My jí vždycky se vším pomáháme a co z toho? Vždycky si akorát někam zmizí a nás tu nechá napospas svému osudu!" Zavrčel a zamračeně si bělovlasou zaklínačku změřil od hlavy až k patě.

"Nic nevíš," zakroutila Raven hlavou, protože jí právě došla trpělivost. Zveldla se nejistě ze židle. Trochu se zakymácela, ale už nechtěla dál otálet. Zdejší atmosféra pro ni byla až moc dusivá.

"A to je ten problém! Nikdy nic nevíme! Nemůžeme ti nijak pomoct i kdybychom chtěli!" přidal se do jejich debaty i Kempachi.

George má takový štěstí, že tu dneska neni, pomyslela si Raven a zamračila se na své okolí. Jen Drakonce věnovala něco, co se, ač vzdáleně, podobalo úsměvu.

"Už jsem vám toho řekla až moc. Ani o tom únosu jste se nikdy neměli dozvědět," zamumlala a už chtěla odejít. Ale něčí ruka jí zarazila. Když zvedla oči, dívala se do nazlobených očí své nejlepší kamarádky. Maleken tam stála a probodávala jí ledovým pohledem. Vypadalo to, jako by jí chtěla vlastnoručně rozcupovat na ty nejmenší možné kousíčky.

Doufám, že si své chutě nesplní, pomyslela si a pokusila se jí vytrhnout. Její sevření ovšem bylo jako ocelové. Nechtěla se dívat do těch vyčítavých očí, které jí byly tak známé. Nejspíš nejsem jediná, kdo nechtěl na očích po vstupu do hry nic měnit, napadalo jí ale rychle se vrátila zpět do přítomnosti. Prudce sebou škubla a odstoupila od rusovlásky, která se před ní znenadání objevila.