Zajatci pravdy

Kapitola CLI~

Ahoooooj, dnes vydávám ráno! To je překvapení co? Chtěla jsem vás jen upozornit, že je to tak kvůli tomu, že se večer nedostanu k internetu. Je to lepší, než vás ochudit o kapitolu, no ne? Tak, snad se vám díl bude líbit. Hihi, jsem zvědavá, co na něj budete řikat 😁😂 Tak přeju příjemné počtení.

Ray popošla blíž a nesměle se starodávné zbraně dotkla. V tu chvíli jí tělem projela horká vlna a dívka poznala, že to byla ta věc, která jí k sobě volala už od té chvíle, kdy se rozhodla přenést na planetu Zemi. A také jí bylo konečně jasné, co musí udělat. 

Dívka uchopila meč i s pouzdrem a zvedla ho z jeho místa. Trochu se pod tou vahou zapotácela. Byl doopravdy těžký, ale to jí neodradilo do toho, aby si zbraň ve zdobeném pouzdře připnula na záda. Cítila, že jejím úkolem je, dostat ho na xavijsou loď. Ale musí to udělat nepozorovaně. Jak jenom na to? ptala se sama sebe.

Roky dlouhé jsem tu já, doba nebyla vždy zlá. Ray, dones mě svému králi a pomoz těm, co zůstali. Proroctví se proplétají, jeden celek opět dají. Světlo s tmou si jsou zas blíž, konec války vidím již, zaslechla znovu jeho hlas. Už jí bylo naprosto jasné, že to mluví ten meč. Hlas vycházel přímo z něj. 

Ray to pořád nešlo do hlavy. Nechápala, jak je možné, že meč dokáže mluvit. Kdyby hovořil nahlas, mohl by to být třeba nějaký robot, to by ještě pochopila, ale on k ní promlouval jen uvnitř její hlavy. Tohle rozhodně není normální ani pro Xavije. Mám několik možností. Buďto mi definitivně hráblo, nebo mi L'argas něco nasypal do čaje a celá tahle šaškárna je jen výplod mojí zfetované hlavy, nebo se tohle doopravdy děje. V tom případě by mi v hlavě mluvil meč s talentem na básničky a oblibou v hádankách. Fakt skvělé vyhlídky, posteskla si Ray v duchu a rozhlížela se kolem sebe. Stále měla neodbytný pocit, že tohle pořád není všechno, pro co sem dnes přišla. Zdálo se jí, jako by tu pořád bylo něco, co ještě nutně musí vzít s sebou. 

Já jsem zbraň pradávných králů. Předávají si mě z generace na generaci a používají mě jednak pro boj, ale i pro zálohování veškerých zentijských dat. Mé tělo je vyrobeno z kovu, který dokáže do určité míry měnit svou podobu. Používat mě smí pouze královská rodina, nebo Strážci, kterým to je povoleno. Abych se představil, jsem Eridor. Jeden z dvojice posledních hvězdných mečů, které se dochovaly z naší původní planety, hlas který se jí ozval v hlavě konečně přestal mluvit v básních a Ray konečně rozuměla všemu, co říkal.

A jak je možné, že dokážeš mluvit pomocí mysli? ptala se ho zvědavě a mezitím pomalu prozkoumávala okolí. Svým zelenomodrým pohledem prohlížela každičký kousek místnosti a hledala sebemenší známku přítomnosti čehokoli podivného. Nutno dodat, že prakticky celá místnost byla naplněna návijskými zbraněmi a zbrojemi, tudíž neobvyklých věcí tu bylo až až. Musela najít něco výjimečného. Něco, co se k ní upínalo, jako k jediné naději na záchranu.

Jsem umělá inteligence, vložená pomocí složitých starodávných postupů do této zbraně. Je to už hodně dlouho, co jsem byl vytvořen. Ve vaší krvi kolují dva mikročipy, které spojují mou mysl s tou vaší návijskou. Nebudu ti vysvětlovat, jak to funguje. Je to velmi sofistikovaná technologie, kterou bys se svými dosavadními znalostmi asi nepochopila. Udělej prosím to, co jsem po tobě žádal. Musím se opět dostat k právoplatnému dědici, který se mnou bude umět zacházet. Tím je král všech Zentijů. Měl by být někde na xavijské lodi, spolu s několika tisíci dalšími, které zajali již v prvních dnech války. Musíš ho najít a předat mu mou schránku a samozřejmě na tebe při tom nesmí přijít Xavijové, zdůraznil na konec a jeho hlas začal slábout.