Zajatci pravdy

Kapitola XXIX~

Ahoj všichni. Moc se omlouvám, ale včera jsem na vydávání naprosto zapomněla. Snad mě za to neukamenujete.

Ticho jako v hrobě

Voják vzal Maleken za paži a vytáhl jí na nohy. Potom aniž by zastavil si to s ní rázoval někam do nitra lodi. Mal se ještě naposledy ohlédla na Doktora a viděla, jak se za ní otáčí. Nechtěla si nic nalhávat, ale na chvilku to vypadalo, jako by jí litoval.

Mimozemšťan jí vedl spletitými chodbami lodi. Prvních pár minut si ještě dokázala zapamatovat cestu, ale po několika odbočkách byla naprosto ztracená. Stále měla utkvělý pocit, že chodí v kruhu. Její mlčenlivý společník jí nijak nepomáhal. Chodby byly stále stejně anonymní, šedé a nic neříkající. Tu a tam míjeli nějaké dveře, označené modrým nebo zeleným světlem. Potkali i několik dalších Xaviů. Ti na jejího "průvodce" zdvořile kývali. Většina z nich na sobě měla velmi podobné šaty, jako ten lékař, který jí ošetřoval a kteté vypadaly spíš jako přiléhavá kombinéza. Copak tu nenosí nic jiného než přiléhavé černé věci? Ne že by se mi to nelíbilo, ale tohle je už trochu moc i na mě. Její věznitel musel být dost vyeoce postavená osoba, protože když potkali jakéhokoli vojáka, ihned jim salutoval. Docela na to vypadal. Ruku jí drtil v ocelovém sevření tak silbě, že Mal ani na chvíli nepochybovala o tom, že tam později najde modřiny, ve tvaru dlaně. Jeho chůze byla rychlá a svižná. Maleken musela každou chvíli popoběhnout, aby jí za sebou nevláčel jako pytel. Byl proti ní opravdu vysoký a to jí taky moc nepomáhalo.

Ten bude určitě ještě vvyšší, než ten blb Marek, pomyslela si Mal a zamračila se při tom. Nikdy si nepomyslela, že zrovna v takovéhle situaci bude vzpomínat na toho nějvětšího idiota od nich ze třídy. Ty už máš holka asi fakt dost, povzdechla si sama nad sebou. Tak tenhle matroš už radši příště fakt neber, dodalo její kritické podvědomí.

A ty už radši sklapni! vynadala mu a dál už raději nepokračovala. Kdo příčetný by taky mluvil sám se sebou? No možná Raven, ale ona je taky kapitola sama pro sebe.

Ráda by ještě pokračovala v rozjímání. Byla to docela příjemná změna a docela hezky si díky tomu pročistila hlavu. Bohužel, i to hezké někdy končí. Až nyní si totiž Mal všimla, že se konečně zastavili. Byli před dalšími dveřmi, ale tentokrát po obou stranách stáli dva strážci. Měli na sobě černou charakteristickou zbroj. Stáli tam a ani se nepohnuli.

Její průvodce, který jí stále pevně držel, ani nemusel promluvit a už ho pouštěli dovnitř. Xavij, který stál na pravé straně dveří, lehce přejel dlaní po světelném snímači. Tentokrát však nebyl modrý nebo zelený, na které už byla zvyklá, ale tmavě oranžový. Jako by snad před něčím varoval.

Když se dveře odsunuly, dvojice vstoupila dovnitř. Nebyla tam žádná neprostupná tma, snad jen mírné přítmí. Najednou Maleken koutkem oka zaznamenala pohyb. Rychle otočila hlavou a zamžourala do šera. Její oči už trochu přivykly zdejším podmínkám. V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Před ní stál mladý muž s hnědými vlasy. Ty mu sahaly po ramena a byly trochu rozcuchané, jako by právě vylezl z postele.

"Maleken. Jsi v pořádku," zašeptal, potom k nim přiskočil a spontánně jí objal. Mal koutkem oka sledovala, jak její doprovod ustoupil do rohu místnosti. Až v tuto chvíli si dívka uvědomila, kde vlastně je. Vypadalo to jako malý pokoj. V rohu stála postel a její kovová konstrukce vypadala přinejmenším nepohodlně. Tenká přikrývka připomínala spíš nějaký povlak, než deku. Na ní byla vyskládaná malá hromádka oblečení. Potom Maleken prohlédla i další vybavení pokoje. Všechno bylo jednoduché a strohé. U protější stěny stála poloprázdá skříň. Neobsahovala moc kusů oblečení. Snad jen několik černých "kombinéz". Těch samých, jako měla Maleken právě na sobě. Samozřejmě v mužské velikosti. Dál už tu byl jen vchod do další místnosti. Nejspíš do koupelny.