Zajatci pravdy

Kapitola CXLIX~

Ahojky, tak je tu další kapitola! Snad se vám bude líbit. Těšte se na další, ty za to fakt stojej. No já zatim mizím. Už se zas těšim na vaše názory a komenty. Tak se zatím mějte a doufám, že se vám díl bude líbit.

Ray se probudila a opatrně se rozhlédla po pokojích, které sdílela společně se svým Vůdcem. Nikdo jiný tam nebyl. Ray se rychle zvedla a s hrůzou zjistila že usnula jen v tom černém ručníku, který měla omotaný kolem sebe. Nevěděla to jistě, ale měla takový mlhavý pocit, že tu někdo v době, kdy byla její duše mimo tělo, musel být.  Některé věci nebyly na svém obvyklém místě a energie, kterou cítila kolem sebe, byla taková, jak jen to říct, snad jako by rozvířená. 

To musel být L'argas, pomyslela si a podívala se kolem sebe. Rychle na sebe naházela nějaké šatstvo a na záda si připevnila své dva meče. Až nyní si uvědomila, co si na sebe vlastně vzala. Dlouhé volnější kalhoty, přiléhavé tílko, které odkrývalo Znak určení a šálu. Tu jí asi před měsícem věnoval generál. Vše bylo sladěno do černé barvy. Přesně jako na její kandidátský stejnokroj. 

Sakra a co mám dělat teď? pomyslela si dívka a bezradně se rozhlížela kolem sebe. Hledala něco, cokoli, co by jí alespoň napovědělo, jak má v téhle situaci postupovat. Její mysl, jako by se zasekla v jednom místě a stále dokola opakovala jediný cíl. Musím se dostat na Zem. 

Nepustí tě, odporovalo jí její podvědomí. 

Taky se jich ptát nehodlám a nemluv na mě! Sami se sebou si povídají jenom cvoci! okřikla sama sebe a snažila se najít něco, co by jí  mohlo pomoci dostat se na její domovskou planetu. 

Mohla bych zkusit L'argasů trial. Sakra, jestli zjistí, že jsem se mu přehrabovala v jeho počítači, tak mě asi zabije, povzdechla si v duchu a vystavěla kolem své mysli mentální bariéry. Nezbylo jí než jen doufat, že to její Vůdce neslyšel. 

Dívka pomalu přešla ke stolu a podívala se na malou skleněnou tabulku, kterou tak často používal její učitel, když dělal něco do práce. Doufala, že to nikdy nebude muset udělat. Že nikdy nebude muset zradit důvěru, kterou do ní  vložil. Ale jinak to nešlo. Ona ještě nechtěla zemřít. Věděla, že kdyby se s Adrasielem nesetkala, jednoho z nich by to dříve nebo později stálo život. A Návi bez svého Ochránce je jako tělo bez duše. Za celou dobu, kdy ho začala vnímat, si nedokázala představit, že by bez něj mohla dál existovat. I když se setkávali jen ve snech, stal se její nedílnou součástí. A ona ho nemůže nechat zemřít. Je to, jako by nechávala zemřít všechno dobré, co má v sobě. A to prostě nesmí dopustit.

Proto se rozhodla vzít tu lehkou, průhlednou tabulku do ruky a bez ohledu na následky jí pomocí několika jednoduchých gest zapnout. Soustředila se na svou energii a s její pomocí pronikla do světa Sia. Rozhlédla se kolem sebe, vnímala však svoje okolí jen matně, jako by ho sledovala přes šedý závoj. Ten jí dovolil jen tušit kovové zdi tvořící dívčinu kajutu. Skrz ně dokázala zahlédnou několik různobarevných, zářících bodů. Ty zobrazovaly jednotlivé Xavije, kteří se pohybovali v její blízkosti. To pro ní ale teď nebylo nijak důležité.

"Tak, jde se na to," zašeptala si sama pro sebe a šedavá mlha okolo ní se slabě rozvířila. Vypadalo to, jako by se směrem od ní šířila spousta malých vlnek.

Dobře, teď už jen napodobit co nejvěrněji L'argasův hlas. Už jsem to sice zkoušela, ale nikdy to nebylo úplně přesné. Budu to muset risknout, ale asi bych si to nejdřív měla trochu vyzkoušet, napadlo jí a zaměřila se zpátky na skutečný svět. Její okolí se opět vrátilo do normálního stavu. Jako by se kolem ní nic nezměnilo.