Zajatci pravdy

Kapitola XXXVI~

Raven

Zaklínačka tam chvíli​ stála jako opařená. Jak je možné, že jsou tady? Vždyť jsem jí varovala. Měla na sebe dávat pozor. A co tu dělá DD? Něco se muselo stát. Něco moc zlého. Ale co jí teď mám sakra říct? Kdyby se někdo dozvěděl, že je se mnou spojená něčím víc, než tím, že jsem jí právě zachránila krk, mohlo by to dopadnout špatně. Ne, nesmím je nijak ohrozit! Je to moje kamarádka a já jí nehodlám do ničeho zatahovat. Stačí, že jdou po mě. Nemusím dostat do nebezpečí i Maleken. Bude nejlepší, když jim nic neřeknu.

Raven, jestli tě zajímá můj názor, tak tohle není správné rozhodnutí. Měla by to vědět. Bude lepší, když si bude nebezpečí alespoň vědoma. Stejně jí to nemůžeš tajit navždy," ozval se jí v hlavě Lukův káravý hlas.

Bělovláska už měla chuť mu na to něco peprného odseknout, ale raději si jí nechala zajít. Stále měla na paměti, že jí celou dobu tají svou pravou identitu. Už zbývalo jen několik otázek. Jak, proč a jestli to celé byla jenom hra. To poslední jí zajímalo ze všeho nejvíc. Ray sice netušila, jestli jí on měl kdy trochu rád, ale ona jeho tedy ano. Jak Xavije, tak svého milého opeřeného ochránce. Ale já se toho dopátrám! A potom mi už nebudeš moct lhát, pomyslela si a dávala velký pozor na to, aby tato myšlenka nepronikla skrz její psychickou bariéru. Budovala si jí dost dlouho a svědomitě. Luk se o jejím pátrání nesměl dozvědět. Což nebyl zas až takový problém, když každou chvíli někam zmizel.

Potom si uvědomila, že její kamarádka ze skutečného světa pořád ještě čeká na odpověď. Rychle ze sebe něco vysoukala, ale nebyla si jistá, jestli jí to spolkli. "No, až se tohle dozví Raven, tak tě nejspíš rozcupuje."

"Počkej, ty snad víš kde je?" vyhrkla překvapeně Maleken a přikročila k ní blíž. Raven sebou trhla a odstoupila od ní.

"Tuším. Jeden čas jsme spolu trochu cestovaly. Mám jí v přátelích, ale poslední dobou na žádné vzkazy neodpovídá. Můžu jí zkusit napsat," zamumlala a stále se držela ve stejné vzdálenosti. Nehodlala dopustit, aby jí poznali. Riziko bylo příliš velké.

"Tak to bys byla hodná. Ráda bych se s ní znovu viděla. Je to moje nejlepší kamarádka," řekla Maleken s úsměvem na rtech. Raven v tu chvíli píchlo u srdce. Nechtěla jí takhle obelhávat, ale jinak to nešlo. Zatnula zuby a dál se tvářila jako by nic.

"Měli bychom vyrazit do údolí. Už tam na nás čekají a obávám se, že i tak dostaneme pěkně pvynadáno," ušklíbla se bělovláska.

"Proč?" Oba se na ní nechápavě zadívali a čekali nějaké vysvětlení.

"Řekla jsem, že přijedeme brzy. A už máme určitě zpoždění. Zdrželi jsme se déle, než jsem očekávala." Assassinka pokrčila rameny a vydala se temnou chodbou, kamsi do nitra hory. Kývla na své společníky, aby jí následovali. Nestihla udělat ani dva kroky, když jí něco opožděně došlo.

"Re, obleť to z jihu. Budu na tebe čekat u Západní stezky," zavolala na draka a mávla mu na rozloučenou. Ten jen zakýval hlavou, roztáhl křídla a byl pryč.

"Tak a my jdeme," pobídla ostatní. Havran se najednou zmenšil do normální velikosti a usadil se dívce na rameno. Očividně to bylo jeho oblíbené místo. Za jejími zády se ozvalo překvapené vyjeknutí. Evidentně o této jeho schopnosti neměl žádný z nováčků nejmenší tušení.

"Nelekejte se. To umí každý strážce. Nejspíš se vám zapomněli zmínit," řekla klidně Raven a pokračovala v cestě. "Pokud je váš mazlíček dost silný, měl by se zvětšit tak, aby se na něm dalo jezdit. Řekla bych, že Auri ani Tenebris s tím nebudou mít žádný problém."