Zajatci pravdy

Kapitola XXVII~

Ahojky. Asi se ptáte, co tu dělám tak brzy. No, zkrátka jsem byla donucena vyhrabat se z postele a začít fungovat. A i v tuto šílenou hodinu jsem si vzpomněla na vás. Proto přidávám slibovanou kapitolu. Jsem zvědavá na vaše komentáře.

Nadějné vyhlídky

Alespoň, že je zatím nenapadlo, podívat se nahoru. Musela se ušklíbnout, protože v tomhle byli Xavijové i lidé úplně stejní.

Její radost bohužel netrvala moc dlouho. Začala ztrácet rovnováhu a hrozilo nebezpečí, že sklouzne z větve dolů. Poplašeně mávala rukama a snažila se najít ztracenou rovnováhu. Už to vypadalo, že jí čeká poměrně dlouhý pád, když v tom se jí podařilo zachytit větve nad sebou. Pevně jí sevřela a přitiskla se ještě víc k rozložitému kmeni mohitného dubu, který jí poskytoval dočasné útočiště. Co Kulhánek nechtěl, vyplašila v tu chvíli nějakého ptáka z poklidného spánku. Maleken v té tmě nedokázala rozeznat, co by to mohlo být, ale když se tiche rozlehl poměrně hlasitý ptačí křik, bylo jí to hned jasné. No jistě! To jsem si mohla myslet. Sojka. To musí být jedině sojka. Měla co dělat aby nevykřikla nahlas to, co si právě myslela: Zavři už do háje ten svůj nevymáchanej zobák. Kruci hyml kurva drát!!!

Bohužel, opeřený alarm byl jiného názoru. Pták prudce zamával křídly a vznesl se do vzduchu. Při tom samozřejmě stále vřískal jako na lesy. Mihl s kolem ní tak blízko, že stačila zahlédnout jeho modrá pírka. Po chvilce se černovlásce ztratil z dohledu. Ta si oddechla, ale hned potom si uvědomila, že tenhle nenarálý hluk rozhodně nemohl nikdo přeslechnout. Opatrně se podívala dolů a snažila se hýbat co nejméně. Mnohdy je větší umění nepohnout se, než utíkat jako o závod, opakovala si jednu z mnoha chrisových praktických pouček.

Jeden z vojáků se díval vzhůru,  nad sebe. Přímo na ní. Maleken měla pocit, že jí musí docela určitě vidět. Proto jí dost překvapilo, když Černý odvrátil hlavu a dál si hleděl svého.

"Tady nikdo není. Přesuneme se dál," zavelel a opět použil lidskou řeč.

Všichni vojáci se sebrali a pomalu odcházeli pryč. Znovu se rozdělili do dvojic a zmizeli. Celý ten přesun proběhl v naprosté tichosti. Jediným zvukem, který se nesl temnou nocí, bylo rytmické  pomalu slábnoucí našlapování jejích mimozemských pronásledovatelů a vzdálené zahoukání sovy.

Když už byli všichni z dohledu, uvědomila si Maleken, že celou dobu zadržovala dech a začíná se jí dělat špatně. Pomalu a opatrně vydechla, ale pohnout se ještě  neodvážila. Co kdyby někdo z nich byl stále nablízku a náhodou mě zmerčil? zeptala se sama sebe.To by bylo dost trapný. Zvlášť když už mám svobodu na dosah.

Asi po hodině čekání

Tak už je to celkem dlouhá doba, pomyslela si Mal. Nikoho jsem už nezahlédla od té chvíle, co odešli. Možná je načase vyklidit pozici, prolétlo jí hlavou, když se podívala na oblohu. Na východě už nebe začínalo lehce blednout. To už je tolik hodin? zvedla udiveně obočí a pokusila se opatrně pohnout. Do ztuhlých nohou se jí pomalu vracela krev. Mravenčení, které se záhy dostavilo, vždycky nesnášela. Chvilku počkala a když si byla stoprocentně jistá, že se jí do ztuhlých nohou zase vrátil cit, začala opatně slézat zpátky na zem. Pomalu přenášela váhu a snažila se nedívat dolů. Jednou se pod ní větev ohnula a nebezpečně zapraštěla. Maleken na nic nečekala a rychle se přesunula na tu pod ní. Přesně v tu chvíli se suchá větev ulomila a s hlasitým praskáním přistála na zemi, kde se roztříštila na malé kousky.