Zajatci pravdy

Kapitola LXXXIX~

Ahojky! Je tu nový díl. Snad se vám bude líbit. Popravdě se docela bojím vaší reakce. Obávám se, že někteří z vás mi přinejmenším vynadaj :) No nesmím všechno hned vidět černě. Užijte si díl a už se těším na vaše komentáře.

Varování rusovlasého vidoucího

Teleportace do šestnácté větve pro ně nebyl žádný problém. Oba už s tím měli bohaté zkušenosti. Objevili se uprostřed džungle. Jediné, co nasvědčovalo přítomnosti teleportu, byl kruh z kamenů, ve kterém se vynořili. Všude kolem nich byla cítit magická energie. Dokonce i okolní vzduch jí byl doslova prosycen.

„Tak mě veď," pobídla Xavije. L'argas jen kývl a vydal se odhodlaně do divočiny. Dívka ho jen slepě následovala, protože neměla nejmenší tušení, co má její přítel vlastně v úmyslu. Dřív většinou cestovali k nim domů, ale tentokrát to bylo jinak. Nedokázala jenom přesně určit, proč to tak je.

„Co tady chceš vlastně dělat?" zeptala se ho. Doufala, že si nebude hrát na pana tajemného moc dlouho. Někdy to míval sice ve zvyku, ale dneska měl celkem povídavou náladu. To u něj rozhodně nebylo běžné, tak si to Raven musela náležitě vychutnat.

„Rád bych, abys někoho poznala," řekl a podíval se na ní zkoumavým pohledem. Doufal, že se dívka moc nevyděsí.

Asi po pěti minutách se dostali na dohled strmým skalám se špičatými vrcholky. Raven se neodvážila ani odhadovat, jak vysoké by vlastně mohly být.

„Nechceš mi doufám tvrdit, že právě tam se máme dostat, že ne?" zeptala se ho a pochybovačně se na něj podívala. To co jí řekl, dívku ani moc nepřekvapilo.

„Kam jinam bychom asi tak mohli jít? Přece bys nechtěla chodit na nějaká nezajímavá místa. To by přece bylo nudné," zakroutil nad ní hlavou.

„Že se vůbec ptám," zamručela Ray. Hned však položila svou další otázku, která jí ležela na srdci už nějakou tu dobu. Nikdy však nebyl čas se bavit zrovna o takové nepodstatné věci.

„Jen tak mimochodem, nevíš náhodou, proč je v každé větvi čas posunutý oproti těm ostatním? Nebylo by mnohem jednodušší, kdyby to bylo všude stejně?" zajímala se a poukazovala tím na to, že právě svítá.

„Tak asi by bylo, ale musíš uznat, že takhle je to mnohem originálnější," ušklíbl se L'argas. Záhy pokračoval: „Nevím, jestli jsi na to už přišla, ale v téhle Hře nepotřebuješ spánek. U vás lidí je to poměrně jednoduché. Pokud se s vaším tělem neděje nic, co by ho oslabovalo nebo vyčerpávalo, dokáže tu vaše mysl fungovat klidně dva roky v kuse. Ovšem ty a pár dalších jedinců to máte jinak. Energie, kterou disponuješ, tě vnitřně vyčerpává. Dost dobře by se k tomu dala připočítat i ta nemoc, která sužuje tvé skutečné tělo. Proto si potřebuješ odpočinout víc, než ostatní ve hře," vysvětlil jí L'argas.

„Ale já myslela, že spánek je tady nezbytný, zrovna tak jako ve skutečnosti. Už několikrát jsme se o tom bavili s Lukem," nechápala dívka a svraštila obočí. Nechápala, proč by jí Lauee lhal.

„To je obecně rozšířená verze. Dokonce i někteří naši admini si to myslí. Možná proto ti to můj bratr řekl. Představ si, že by se nám tu lidé promenádovali ve dne, v noci nepřetržitě. Jak bychom stíhali chodit do skutečného světa? To by bylo zcela nereálné," líčil jí celou situaci trpělivě L'argas. To se u něj nestávalo moc často. Výstup po schodech, vytesaných do jedné z příkrých skalních stěn, byl docela náročný. Díky vzájemné spolupráci však byli za chvíli nahoře.

„No to je dost veliteli. Už tu čekám skoro jednu nári," rusolvlasý elf, který tam na ně čekal, se zdál Raven velmi povědomý. Někde jsem ho už určitě viděla, pomyslela si dívka a zkoumavě si ho měřila.