Zajatci pravdy

Kapitola CLXXIV

Hoj, tak jsem konečně doma. Doufám, že se díly líbily a bude to tak i nadále. Berte to tak, že jsou prázdniny. Došly mi díly navíc a tak se může stát, že to někdy prostě napsat nestihnu. Nechci už slyšet ani slovo o tom, že by se měly kapitoly vrátit s vydáváním do původních kolejí. To byl školní rok. Psala jsem dvě hodiny denně. Nejsem stroj mám kamarády a nemůžu sedět jen u Zajatců. To je krutá pravda. Baví mě to a moc, ale poslední dobou na to prostě nemám myšlenky. Děkuji za pochopení. Jen kdyby to sem zase někoho napadlo napsat. Je to pod každou kapitolou a mě nebaví na to stále odpovídat, že to nejde.
Neberte to jako kritiku nebo urážku, jen chci, abyste to věděli. Se psaním končit nehodlám. Až si předepíšu nějaké kapitoly, budu o tom uvažovat. Zatím to ale nehrozí.
Ray se s trhnutím probrala a na tváři se jí objevil nadšený úsměv.
Pochopila jsi všechno? zeptal se jí dodatečně bratrův hlas a Ray se tím směrem zahleděla.

"Dokonale, už se těším, až uvidím Ge'elsův naštvany výraz," odpověděla mu dívka.

"Také bych ho rád viděl, ale asi to budu muset oželet," posteskne si An'dreth a kysele se usměje.

"Každopádně, snad se zase brzy uvidíme. Ti otravní Xavijové mě začínají vytáčet víc a víc," poznamenal dívčin otec.

"Snad, no zatím se musíme rozloučit, já už budu muset jít, jinak by mě L'argas asi moc nepochválil," ušklíbla se dívka a lítostivě si oba dva změřila.
"Zatím se měj sestřičko," pousmál se na ní její bráška a otec jí jen zamával. Přesně v ten moment se od nich dívčino vědomí odpoutalo a Ray se na malou chvilku propadla do temnoty.

Chvíli se vznášela v temnotách, než se její vědomí konečně prodralo zpět do reality. A hrozila se. Stála tam sama královna a naštvaně jí hleděla do očí. Ray se trochu přikrčila, ale poklonit se jí rozhodně nehodlala. Místo toho se hrdě narovnala a upřela na ní vyzývavý pohled.
"Pojď se mnou," nařídila jí Lor'ireth a bezeslova kráčela kamsi do neznáma. Ray'lih se trochu otřásla a koutkem oka zašilhala k celám, ve kterých byli uvězněni její blízcí. Oba vypadali vyděšeně. Dívce bylo hned jasné, že nejsou nadšení z toho, co se právě děje, ale nikdo z nich tomu nedokázal zabránit.

"Co se děje?" Zeptala se bělovlasá elfka a v jejím hlase nebyla znát žádná emoce. Královna Xavijů se na ní netečně podívala a beze slova pokračovala dál. Chvíli panovalo napjaté ticho. Jediné, co se rozléhalo temnými chodbami bylo rytmické klapání jejich bot a tiché nádechy obou přítomných. Tu a tam se ozval nějaký hlas, ktery záhy zase zmizel.

Najednou se plavovlasá elfka rozhodla promluvit. "Můj syn mi sdělil, že jste odhalili dalšího ze Zentijů. Chtěl pro tebe zajít sám, ale když se zmínil o tom, kde zrovna jsi, rozhodla jsem se, že si pro tebe raději dojdu sama. Je zřejmé, že jsi se spojila s někým ze svých. Nechtěla bys přispět k opětovnému spojení našich ras a podělit se se mnou o to, co jsi zjistila," zeptala se královna a v jejím hlase jasně zaznívalo špatně skrývané opovržení.

"Nemusím se vám z ničeho zpovídat, Lor'ireth. Toto privilegium náleží jiným," odpověděla Ray a upřeně hleděla před sebe. Už konečně poznávala, kam jí elfka vede a ani trochu se jí to nelíbilo. Trůní sál už byl na dohled a Ray na něj neměla zrovna nejlepší vzpomínky.

"Ts, být tebou, tak bych si tak nevyskakovala. Stačí, abych rozkázala L'argasovi a věř mi, že to by se ti nemuselo líbit. Naše exemplární tresty jsou mezi tvými lidmi pověstné. Nechtěla bys nás přece rozčílit," naparovala se dál královna.

"L'argas už vás nemusí poslouchat. Vaše moc nad syny slábne. Trůn už vám dávno nenáleží. Můžete se snažit sebevíc, ale je už na dlouho nezkrotíte. Jsou jako vítr, vždycky, když si myslíte, že už jste ho konečně polapila, proklouzne vám mezi prsty dřív, než si toho stihnete všimnout," zamyslela se dívka a uviděla, jak se královna prudce otočila. V jejích očích plály vzteklé plamínky, ale dívku to už neděsilo tak, jako dřív. Zdálo se jí, jako by xavijská vládkyně pomalu ale jistě ztrácela svou moc.