Zajatci pravdy

Kapitola CXIX~

Ahoj, moc se omlouvám, ale večer jsem zapomněla vydat kapitolu. Vážně mi vůbec nedošlo, že je vlastně pátek. Každopádně se ničeho nebojte. Kapitola vyjde zítra jako obvykle 😁

Když vešli do pokoje, Raven se na tváři objevil unavený výraz. L'argas k ní byl otočený zády, takže si toho ani nevšiml. Ray si to však uvědomila a rychle zamaskovala ten projev slabosti, který se dral na povrch. Musela ho zastavit. Nechtěla L'argase déle zdržovat. Má určitě i jiné věci na práci, než jen pořád hlídat jednu mladou Zentii těsně po fyzické přeměně.

„Tak to se nám to docela povedlo ne? Ti staříci se na nás dívali, jako by půl tisíciletí neviděli žádnou metamorfózu. A možná je to i pravda," chechtal se generál na celé kolo a potěšeně se na ní podíval.

Dívka mu úsměv nesměle oplatila a konečně si mohla trochu obhlédnout pokoj svého nadřízeného. „Mám na tebe jeden dotaz," snažila se elfka nějak rozproudit konverzaci, která pomalu ale jistě vázla.

„Klidně se ptej. Ovšem počítej s tím, že já rozhodně nehodlám zůstat pozadu. To, že jsem tvůj dočasný hostitel, nebo jak jinak bych to měl nazvat, mi uděluje právo, zjistit alespoň něco málo o té přeměně. Taky počítej s tím, že Lau'reth se bude jistě dožadovat tvé pozornosti," varoval jí tmavovlasý. Přitom si z opasku sundaval meče a odkládal je na menší polici, která byla určena evidentně právě k tomu.

„Tvá matka si mě nezavolala, že ne?" ušklíbla se dívka a měřila si ho pobaveným pohledem.

„Řekněme, že skrývat tvou přítomnost zde, bych nepovažoval zrovna za nejmoudřejší. A zároveň to byla skvělá příležitost, jak trochu zvednout ze židle ty přestárlé vykopávky. Nechci nikoho pomlouvat, ale doopravdy je nemusím," přiznal po chvilce ticha a na tváři se mu objevil vítězný úsměv.

V té chvíli se otevřely dveře a v nich stál světlovlasý Xavij. Jeho modré oči se vpíjely do jejích a na tváři se mu objevil upřímný úsměv. V každém jeho pohybu se odrážela úleva.

„Ray, jsi to opravdu ty?" zeptal se Lau'reth a přistoupil k ní. Nadšeně si jí měřil a nedokázal od ni ani na chviličku odtrhnout zrak. Dívka se jen usmála a beze slova kývla. Nevěděla, co mu k tomu má říct. Jejich poslední rozhovor nebyl zrovna nejpříjemnější a ona měla pocit, že se k němu zachovala nespravedlivě. Sice se to snažila popírat, ale část té lidské dívky, a to dost podstatná, v ní zůstala a navždy zůstane.

„Co se to s tebou stalo? Jak? Nechápu to. Ale to je teď jedno. Hlavně, že jsi tu s námi a naživu," prolomil narůstající ticho blonďatý Xavij. Překonal zbývající vzdálenost mezi nimi a spontánně jí objal. „Víš, jak hrozně jsem se o tebe bál?" zašeptal jí do špičatého ucha a ihned pokračoval: „Když jsem zjistil, že jsi zemřela, úplně mě zaplavily výčitky. Měl jsem být s tebou. Mohl jsem ti pomoct a ne tě jenom poučovat. Nerozešli jsme se zrovna v dobrém a já s bál, že to mezi námi zůstane nevyřešené už navždy," povzdechl si, když jí k sobě pevně přivinul.

Ray jeho pevný stisk váhavě opětovala. Ta scéna jí vehnala slzy do očí. Nikdy netušila, že zrovna k téhle bytosti tak přilne. Až nyní si uvědomila, jak moc jí celou tu dobu chyběl. Jak moc postrádala přítomnost svého nejlepšího přítele, kterého brala jako bratra. „Za nic nemůžeš," odpověděla mu šeptem. „Chovala jsem se jako houpá husa, která vždycky chtěla prosadit svou. Kdybych tě byla alespoň párkrát poslechla, nemuselo to všechno dopadnout zrovna takhle," řekla a hlas se jí chvěl. Slzy jí stékaly po tvářích a kapaly na jeho tmavou tuniku.

„Jednou by se to stejně stalo," konejšil jí Lau'reth a oči zabodával do svého bratra, který dojemnou scénu se zájmem pozoroval. Připomnělo mu to jednu událost, která se stala již před hodně dlouhou dobou. Hned jak na to pomyslel, překvapeně vytřeštil oči a rychle zatřásl hlavou. Ne, na to nesmím myslet. Bylo to dávno a oni rozhodně nejsou v té samé situaci, jako jsme byli onehdy my. Sice se to dost blíží, ale není to to samé, řekl si přísně a zavrtěl hlavou. Podíval se na ně pozorněji. Něco mu na tom jejich objetí vadilo. Bylo mu to proti srsti. Nechtěl, aby to tak bylo, ale nedokázal si pomoci. Zaostřil svůj zrak do roviny, běžnému pohledu skryté. Tam se kolem obou postav vznášela jejich energie. Ovšem tady nebyla na povrchu jejich těl, jak tomu bylo ve hře. Vznášela se v podobě různobarevných šlahounů a dlouhých provazců kolem dvojice. Ty se jako liány se vzájemně proplétaly. Nevypadalo to, že by se měly v nejbližší době rozpojit, natož začít na sebe nějak nepřátelsky reagovat. To by nebylo nic neobvyklého, navzdory tomu, že, co do barvy, se k sobě naprosto nehodily. Lau'rethovy zelené, červené a žluté Sio kontrastovaly s dívčinými modrými, černými a bílými tak silně, jak jen to bylo možné.