Zajatci pravdy

Kapitola LX~

Ahojky!!! Tak jsem tu s novým dílem. Už se dostáváme do té akčnější části. Taky jste se těšili? Já hrozně, uvidíme, jak dlouho nám ta akce vydrží. S nemalým překvapení jsem zjistila, že už mi z tý školy doopravdy přeskakuje. Nevím, jestli se biologie ve sci-fi vyskytuje nějak často, ale rozhodně se máte na co těšit. No, to jen abyste se včas připravili 😁. Užijte si díl 😋👋👋👋

Vstup do jámy lvové

Cesta vedoucí do divočiny trojici vyvedla z lesa. Před sebou měli dlouhé, pusté pláně, za kterými se do závratných výšek vypínaly obrovské, horské štíty. Kolmé stěny, ve kterých nebyla ani jediná puklina nebo spára, v níž by se mohla zabydlet alespoň nějaká ta vegetace. Jen na vrcholku nejvyšší hory stál veliký, osamocený strom. Raven bylo nad slunce jasné, že to nemohlo být nic jiného, než další dračí hnízdo. Ta konstrukce tomu dokonale odpovídala. Jeho černý povrch a rozměry, které také nebyly zrovna zanedbatelné, na to zřetelně ukazovaly. Její doměnku  hned potvrdil drak, který se jim prohnal nad hlavou. Ray se přikrčila a instinktivně se uklidila do nejbližšího stínu.

"S námi se nemusíš ničeho bát. Na své stvořitele by si nedovolili zaútočit," zasmál se L'argas a na tváři se mu zase objevil ten jeho egoistický úsměv.

"Já se nebojím. Už to mám zažité," zamumlala Raven, když se objevila těsně vedle něj. Teleportace byla schopnost, kterou milovala snad nejvíc ze všech a někdy se prostě neudržela a musela jí použít i na tak malou vzdálenost.

"Jak jsi to udělala? Nepostřehl jsem, že bys vyvolala systémového pomocníka?" zeptal se jí překvapeně černovlasý elf a Luka ani nepustil ke slovu. Ten si tam, chudák, připadal, jako páté kolo u vozu.

"No, normálně. Prostě jsem se naučila používat svoje schopnosti manuálně. Ve hře se ti to docela hodí. A taky je to mnohem větší zábava," podotkla dívka a otočila se na Xavije. Musela se usmát nad absurditou celé situace. Před několika dny by nikdy neřekla, že tu zrovna s tímhle elfem povede přátelskou, tedy spíš, ne vyloženě nepřátelskou, debatu o svých schopnostech.

"Tobě nevadí, že můžeš každou chvíli přijít o život?" vypadla z L'argase další, kupodivu smysluplná otázka.

"Ani moc ne. Už jsem si na to zvykla. A venku to není o moc lepší. Po ulicích se pořád potulují Černí. Nic ve zlém," dodala, protože jí došlo, že se tu vybavuje s jejich velitelem a pokračovala: "Přátele skoro žádné nemám, až na Maleken, ale ta je stejně tady. Takže bych stejně nikomu nechyběla. Je lepší, že jsem ve Hře skončila já a ně někdo, kdo si žije svůj klidný život s rodinou."

Oba Xavijové jí napjatě poslouchali a stále nedokázali pochopit, jak je možné, že jí zdejší prostředí nedokázalo zkazit. Tu a tam se po sobě nechápavě podívali, neź se zase zkoumavě zahleděli na ní. Asi by nad tím hloubali dál, ale vyrušila je bělovláska, která se zastavila uprostřed cesty a dívala se před sebe.

"Podle našich instrukcí bychom měli být na místě. Odtud zadavateli přišla poslední zpráva od naší předpokládané oběti," zamyslela se a otočila se čelem k Lukovi.

"Pokud nám generál nepřišel nějak zásadně poradit, nebo posunout hledání jinam, tak bychom se do toho mohli pustit ne?" nadhodil blondýn a věnoval svému bratrovi jeden tázavý pohled. Ten  jen nesouhlasné   zavrtěl hlavou.

"Než se pustíme do hledání, je tu jedna věc, která mě docela zajímá," zarazila je Raven, když viděla, že už se chtějí vrhnout do práce.

"A to je?" neodpustil si L'argas jednu uštěpačenou poznámku.

"Co se stane s administrátory, kterým zemře člověk, kterého měli na starost?" neudržela se bělovláska a rychle ze sebe vysypala svou otázku.