Zajatci pravdy

Kapitola LXXI~

Ahojky. Omluvám se, že jsem včera nenapsala své autorské kecy, ale měla jsem dost náročný den. Pět minut poté co jsem vydala, už jsem spala jako dřevo. Snad vám to moc nevadí. Každopádně doufám, že se vám díl líbil.

V tu chvíli se roztřásla po celém těle. Strach se mísil se vztekem a ona si uvědomila, že by byla mnohem raději, kdyby L'argas nikdy neodešel.

Zničeho nic se kolem nich ozvalo zběsilé pípání. Xavijské přístroje blikaly, jako by je někdo střídavě zapínal a vypínal. Na tvářích všech přítomných se objevily nechápavé výrazy. I Ge'els se kolem sebe zmateně rozhlédl.

"Tohle snad nebylo nutné. Je to jen člověk Lau'rethe. Nemá smysl se kvůli ní takhle durdit," pokáral svého mladšího sourozence a shovívavě se na něj zahleděl. Nejspíš musel být vážně o dost starší. Ale ani jeden z nevypadal, že by měl s nastalou situací cokoli společného.

"Koukám, že jsi nás po dlouhé době poctil svou milou návštěvou," ozvalo se ode dveří. L'argas tam stál opřený úplně stejně, jako před malou chvílí jeho starší bratr. Kdyby u ní stále nepostával blonďatý Xavij, který jí dost zenervózňoval, asi by se i zasmála. Sice už se přestala klepat jako osika, ale i tak se ho pořád bála.

"Bratříčku, rád tě vidím. Tvé hlášení jsem očekával už před třemi lorami. Evidentně se ti do něj moc nechtělo, tak jsem si pro ně došel sám. Cestou jsem se zastavil tady, abych se podíval na toho člověka, kterého jste sem přitáhli," odpověděl mu. Zdálo se, jako by to dělali již stokrát.  Vzájemné pošťuchování byla nejspíš jejich denní rutina.

"Jen bych tě rád upozornil, že na majetek jiných se nesahá." L'argas
věnoval svému blonďatému bratrovi jeden nepříjemný pohled. Potom se neochotně zvedl a přešel k černovlasé dívce. Ta se na něj překvapeně podívala a čekala, co by tento nevypočitatelný Xavij mohl udělat.

"Majetnický, to je pro tebe typické," zasmál se jeho bratr a pohlédl mu zpříma do očí. "Ale být tebou, našel bych si někoho, kdo je ti roven a ne tuhle špínu," uchechtl a hodil po dívce znechucený pohled. Jako by se v tu ránu podíval na něco hodně hnusného. Na nějakou odpornou věc, kterou ze srdce nenávidí.

A přesně v tu chvíli se to stalo. Jeden z poklidně levitujících táců s nástroji se zřítil k zemi. Pomůcky, které na něm ležely, se s kovovým třísknutím rozlétly po celé místnosti. Jejich nepravidelná trajektorie byla jasné patrná. Jedna ze sond se zvedla ze země a s hlasitou ránou se roztříštila o protější stěnu. Ovšem to ještě nebyl konec. Ani zdaleka. Světla kolem nich ztmavla.. Energie, která až doteď napájela T'nerthovu ordinaci byla najednou fuč. Všude kolem byla tma a nikdo z nich neviděl ani na krok.

"Kdo to sakra byl! To se ani jeden z vás nedokáže alespoň na chvíli ovládat!?" vykřikl ten nejméně známý hlas. Dívku vyděsilo, jak blízko u ní se nacházel. Proto se raději pomalu přesunula k místu, kde tušila, že stojí její zachránce. Nikdy by nevěřila, že takhle nazve zrovna L'argase.

"Na mě to neházej!" ozvalo se trojhlasně. Raven najednou udeřilo do očí prudké modré světlo, které jí skoro oslepilo, ale po chvíli se její oči přizpůsobily.

"Někdo to udělat musel a řekl bych, že vaše zvířátko s tím nemá nic společného," ušklíbl se Ge'els a podíval se po, již částečně osvětlené, místnosti. Až nyní se dívka zaměřila za ten prazvláštní zdroj světla, který před chvílí opět prozářil většinu místnosti. Modrá levitující koule, tvořená čirou energií, se vznášela několik metrů od ní. Vypadala, jako vytržená z Truh. Sama ve hře něco takového už několikrát použila.