Zajatci pravdy

Kapitola LXXXVIII~

Ahojky, tak je tu nový díl a s ním i časový posun. Myslím, že ti, kteří čtou mé autorské kecy si nejspíš dost často říkají, kdy už konečně přijde ten osudový zlom. Můžu vám říct jen jediné. Myslím si, že už to nebude trvat moc dlouho, ale nic neslibuju. Zatím se mějte :)

Svět kolem ní se rozmazával a poslední co zaslechla byla věta, kterou za poslední dobu slýchala až příliš často: "Nikomu nevěř. Nic není takové, jakým se to zdá být." Potom se propadla do tmy.

O měsíc později

Raven stála v patnácté větvi. Už to bylo po několikáté, co měla schůzku s L'argasem ohledně předávání informací. Luk se někde potuloval a hledal všechno, co by jim mohlo pomoci s vyšetřováním. Měli to takhle rozdělené. Raven nevěděla, co se mezi bratry zase stalo, ale od určité doby se k sobě chovali skoro stejně, jako předtím. Bělovlasá dívka by moc ráda zjistila, proč to tak bylo, ale ani jeden jí nechtěl nic prozradit.

Zrovna ve chvíli, kdy se procházela po jednom ze skleněných mostů, jí nad hlavou přelétlo cosi obrovského. Raven tato stvoření neznala, ale něčím jí připadala velmi povědomá. Nebylo to tím, že vypadali skoro jako draci, na to byli moc velcí. Na jejich tělech se neleskly šupiny, ale pokrývala je jemná, skvrnitá kůže. Zatím se s nimi přímo setkala jen jednou, ale rozhodně si to chtěla někdy zopakovat. Dívka se zastavila a sledovala okřídlenou siluetu vzdalujícího se tvora. Byla jimi naprosto fascinovaná. Když se konečně pokochala tím nádherným výhledem, posadila se na kraj tenkého mostku, na kterém právě stála. Po jeho okrajích se plazily šlahouny kvetoucích, popínavých rostlin. Slunce, které zapadalo za městem, vytvářelo na skleněných budovách fantastické odlesky. Celá ta scenérie v Raven vyvolávala dojem, že všechno kolem ní stojí v plamenech. Bylo to úchvatné. Jen kdybych měla tuhle chvíli s kým strávit, pomyslela si a pohlédla do dálky.

Najednou na svém rameni ucítila něčí ruku. Když vzhlédla, spatřila černovlasého Xavije, který se díval tím samým směrem, kterým před chvilkou mířil její pohled.

"Nádherné že?" zkonstatoval a posadil se vedle lidské dívky. I v téhle poloze jí minimálně o hlavu převyšoval.

"Ano, to je," souhlasila s ním Ray.

"Našli jste něco nového?" zeptal se jí L'argas a podíval se na ní svýma nebesky modrýma očima.

"Pomalu zužujeme oblast, kde by se pachatelé mohli skrývat. Je to poměrně náročné, vzhledem k tomu, jak málo nás je. Ale celkem se to dá zvládnout," pronesla dívka váhavě. Na chvíli se zahleděla L'argasovi do očí, ale hned zase pokračovala: "Poslední dobou se už ani nesnaží moc skrývat. Bojím se, že mají něco nepěkného za lubem. Postupně se objevuje stále víc nevyjasněných zmizení. Čím déle pátráme, tím víc se ukazuje, velikost celého problému. Za poslední týden se zase bezestopy vypařili další dva hráči. Bylo to jiné, než případy, na které jsem doposud narážela. Po předchozích obětech zbyly alespoň nějaké stopy v podobě tábořišť nebo stop, ale tentokrát to je jiné. Tady jsem narazila na lidi, jejichž stopy prostě zmizely, jako by se někam přenesli, nebo na místě propadli do země. Jedinou, ale dost podstatnou záhadou je to, že jsem nikde nenašla ani jedinou známku magie. Portál tedy nepřipadá v úvahu," vydechla Ray. Vypadala nešťastně. L'argas jí ještě neznal tak dobře, takže trochu nevěděl, na co by mohla myslet a jak by se měl zachovat. Rád by jí pomohl, ale zároveň jí nechtěl ještě víc ublížit.

"Jsem v koncích L'argasi. Nevím, jak s tím pohnout," povzdechla si bělovlasá dívka, zatímco jí Xavij zvědavě sledoval. Netušil, proč je poslední dobou tak rozklepaná a nešťastná. Nevěděl nic o její hádce s Maleken.