Zajatci pravdy

Kapitola LXXV~

Ahojky, nova kapitola je tu dřív, přesně jak jsem slíbila. Snad se vám bude líbit.

V tu chvíli kdy dívku pustil, od něj prudce odskočila. Podezřívavě si ho měřila a ve tváři měla ledový výraz hodný samotného generála. Není sama sebou, napadlo L'argase. Kupodivu měl projednou pravdu.

Largas

Vypadala jako divoká šelma. Ne, že by se mu ta změna z oběti na predátora nelíbila. V jakékoli jiné situaci by ten obrat nejspíš uvítal. Pokořit jí by mu pak činilo opravdové potěšení. Ovšem jen v případě, že by byla stejného druhu. Což bylo v tuto chvíli značně nejisté. Silou by to sice odpovídalo, ale její fyzický stav, tak to bylo něco úplně jiného. Stačil by mu jen jeden nerozvážný pohyb a zlámal by jí víc než jen pár kostí.
Chvíli se na ní podíval svým ostrým pohledem. Soustředil se na její sílu a v tom uviděl energii, která rozhodně nemohla být lidská. Sice to už četl v několika hlášeních, ale nikdy to neviděl na vlastní oči. To ho ovšem nevykolejilo tolik, jako fakt, že její energie byla úplně stejná jako ta jeho.

To není možné, napadlo ho, když si jí stále dokola prohlížel. Pro dívku to sice byla jen krátká chvilka, ale pro Xavije snad celá věčnost. Zpomalil kolem sebe čas jen proto, aby si to mohl lépe prohlédnou. Nikdo jako já se neobjevil už skoro pět set let. Tak proč jako jediná z několika milionů živých bytostí, má zrovna ona skoro shodnou kombinaci sio (duchovní částic). Nechápu to, povzdechl si v duchu.

"Prcku, poslouchej mě. Musíš se uklidnit. Tohle by tvoje tělo nemuselo vydržet. Touhle dobou jsi ještě měla být v posteli. Můžeš být jedině ráda, že jsem tě odtamtud dostal včas. Má matka není ani trochu milosrdná. Zvlášť, pokud jí někdo urazí," snažil se jí domluvit.

Raven se z hrdla vydralo jen temné zavrčení a vrhla se proti němu. Bylo to pomalé, tedy na Xavije. Člověk by se za takový výkon rozhodně nemusel stydět. Generál ani nepotřeboval vyvíjet moc fyzické aktivity, aby se jí zvládl velmi obratně vyhnout. Nikdy se mu nemohla vyrovnat.

"Co se to s tebou stalo?" zamyslel se nahlas a už opět uhýbal dalšímu úderu. Tentokrát mu její pěst letěla přímo proti hrudi. Nejspíš proto, že výš nedosáhla, aniž by se odkryla.

Xavij jí bez sebemenších problémů chytil a zkroutil jí ruku za záda. Proč se tak chová? Není to přece normální a co teprve ty oči? Lidem se oči nemění. Ale to je jen díky tomu, že jejich druh nevlastní sio, které by prozrazovalo emoce. To u ní ovšem neplatí, přemýšlel a ani si neuvědomoval, co v dané chvíli  dělá. Tato krátká úvaha bohatě stačila na to, aby se přestal soustředit . V paži, za kterou Raven držel, nepěkně zakřupalo. Její bolestné zakvílení ho vrátilo do reality. Nebyl to lidský výkřik. Podobalo se to spíše nějakému zvířeti.

"Doko!" zaklel mimozemšťan ve své mateřštině a ihned sevření o trochu uvolnil. Pustit jí však nesměl. Mohla by něco provést nebo někoho urazit, což by v tuto chvíli bylo dost špatné.

Ale když si uvědomil, k čemu před chvilkou vlastně došel, napadlo ho, co by to mohlo být. Sice se to zdálo krajně nepravděpodobné, ale mohlo by to být ono. Rychle se podíval na energii, která se hromadila uprostřed dívčina těla. Spatřil to hned a v tu chvíli už věděl, že odpověď, kterou hledal, měl celou dobu před očima. Místo pruhů a nepravidelných prasklin, do kterých byly obvykle sio seřazeny, se v jejím těle uspořádaly do víru.

Takže přetlak, pomyslel si Xavij a hned se vrátil zpátky do reality.

"Promiň, jinak to nejde," zašeptal  do jejího ucha. Lehce jí uhodil zezadu do krku. Tam byla klasická lidská slabina. Stačil jediný, nepříliš silný úder a její tělo se zhroutilo na zem jako loutka, které někdo zpřetrhal nitky. Rychle k ní přiskočil a opatrně jí položil ruce na spánky. Soustředil se na to, co jí přebývalo. Na všechnu tu energii, která jí nevyužitá protékala tělem. Myslel si, že to bude jen chvilková záležitost. Podobné případy nezvládnutí vlastní síly sice nejsou obvyklé, ale tu a tam se mladým  stane, že jí prostě nedokáží správně usměrnit. Jejich chování se potom změní a připomíná spíše dravé šelmy, ze kterých vznikli. Sice to bylo dávno, ale ten instinkt je v nich hluboce zakořeněný. Je skrytý pod tváří anděla v podobě divoké síly a moci. Musí se s ní zacházet opatrně, jinak je velmi snadno mění v démona, který je ve své pravé formě velmi nebezpečný. Kdyby byla Xavij, mohla by napáchat hodně škod, pomyslel si, ale hned se zase vrátil zpět ke své původní činnosti.