Zajatci pravdy

Kapitola XXVIII~

Ahoj!!! Tak jsem tu s novou kapitolou. Sice jsem dneska naprosto grogy, ale k mobilu jsem se ještě doplazila. Ač mě to stálo značné úsilí. Další kapitola stále s Maleken. Původně jsem to sice neplánovala, ale Mal nám tu ještě chvilku vydrží. Snad vám to nebude moc vadit. Pokud ano máte nejspíš smolíka 😂😀😋😅.

Soucit temného

Tma. Tímto jediným a dokonale výstižným slovem by se dalo popsat místo, na němž se Maleken nacházela. Vnímala jen nekonečnou temnotu. Ani její vlastní tělo nereagovalo na pokyny, které mu dávala. Nebo možná reagovalo, ale dívka to necítila. Její mysl zaplavoval jen příval bolesti a nesrozumitelná směsice hlasů. Všechny křičely slova, kterým nerozuměla, ale připadala jí známá. Nevěděla, jak dlouho se už nachází v tomhle stavu. Ztratila pojem o čase. Podvědomě však tušila, že asi dost dlouho. Pokaždé, když se snažila vzpomenout si na něco před touto chvílí, vždycky jakoby narazila na neviditelnou bariéru.

Co se to se mnou stalo? Kde to vlastně jsem? pomyslela si již poněkolikáté. Tak jestli je tohle peklo, tak jsem asi musela udělat něco fakt hroznýho. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Věčné utrpení by možná bylo lepší než tohle.

Potom se najednou v té nekonečné tmě objevilo slabé světlo. Pomalu sílilo, až se najednou proměnilo v pět samostatných bodů. Dokonce ani okolí už se nezdálo tak temné jako předtím. Pomalu už začínala rozeznávat nějaké nejasné obrysy.

Maleken se pokusila zamrkat a zaostřit na ten jediný tmavý flek, nápadně podobný obrysu postavy, který nad sebou spatřila. Ten se najednou pohnul a odsunul kamsi doprava. Po chvilce námahy se její oči konečně přizpůsobily podmínkám v pokoji kde ležela.

Zkusila trochi pootočit hlavu, ale docílila tím jenom toho, že jí ostrá bolest vystřelila ze zad až ke svalům na krku. Jediné co díky tomu zjistila bylo, že leží. Ruce měla položené podél těla. Na obou zápěstích jí studily dva kovové náramky. Z celého srdce doufala, že to nejsou pouta, ale neodvažovala se pohnout.

"Lia er to!" ozvalo se odněkud zprava a Mal sebou trochu cukla. Nebylo to strachem, ale spíš bolestí v hlavě, kterou jí ten nenadálý zvuk působil.

"Er tora! Nomila er ni!" ozval se již o něco tiší, ale stále dost zřetelný hlas. Ten, kdo ta neznámá slova pronesl, musel moc dobře vědět, jak se má chovat, aby jí nezpůsoboval příliš velké utrpení. Najednou se jí začaly vracet vzpomínky na ten osudný večer a následnou honičku skrz Washingtonský park. Dokonce i na Chrise, který se jí snažil bránit. Na jejich vzdor, který skončil neúspěchem, ale i na lásku, díky které to všechno zvládali.

Chris. Kde je Chris?! napadlo Maleken najednou a už se chtěla zvedat. Stačil však jediný pohyb a klesla zpět na lůžko. Křeč, která jí prostoupila skoro celým tělem, byla takřka nesnesitelná. Z úst se jí vydralo tiché zanaříkání a do očí se jí valily slzy bolesti.

Najednou zaslechla kroky. Pokusila se pomaličku otočit hlavu. Sice jí trochu cukaly svaly na krku, ale skoro se jí to už povedlo. Po krátkém zkoumání zjistila, že se nachází ve velké strohé místnosti. Její stěny byly  bílé a podél nich stály vyrovnané dvě řady lůžek. Všechna byla prázdná, až na to, kde se nacházela ona. Když se zaměřila na postel vedle sebe, všimla si několika přístrojů, o jejichž použití neměla ani tu nejmenší představu. Ty sestávaly z různých kovových nástavců a hadiček, až po tenoučké jehly. Vedle byly na průhledném vznášejícím se tácu vyrovnány malé blikající přístroje. Kdyby to bylo na ní, prohlédla by si své okolí jistě podrobněji, ale zorné pole jí zaclonila postava v černém oblečení.