Zajatci pravdy

Kapitola LIX~

Ahojky. Slíbila jsem, že publikuji co nejdřív. Snad se vám díl bude líbit. Po ránu nemám moc originální náladu 😁.

"Elaa luni to eldarieniln toro, (Celkem hrubý, na elfského velitele)" zamručela Raven a snažila se mu nějak dát najevo, aby sundal tu obří tlapu z jejího ramene.

"Ori una mao saan naon is? Naa nolae nua eri onee?!" (Takže nám celou dobu rozuměla každé slovo? Jakto, že sis toho nevšiml bratře?!) vyčetl Lukovi L'argas. Celou dobu se neobtěžoval jakkoli povolit stisk na dívčina ramena. Dokonce to vypadalo, jako by jí docela přestal vnímat. V Raven se zvedla taková vlna vzteku, jako snad nikdy. Luk se na ní díval a bál se, co udělá. Kdyby se naštvala a vybuchla zrovna v blízkosti jeho bratra, nemuselo by to moc dobře dopadnout. V některých věcech si ti dva byli až nechutně podobní. S tím rozdílem, že Ray byla milá a citlivá bytost, tedy když jí zrovna nepovolily nervy. To Largas byl krutý, ale své přátele vždy ochraňoval. Nutno podotknout, že jich moc neměl. Zato jeho nepřátelé, tak to bylo něco zcela jiného. Tak to alespoň Luk vnímal.

"Mari! Lome noitro or un ninaa nokontari!" (Cože. Skoro nikdo od nás na ní nemluvil!") hájil se Luk. Doopravdy si ničeho nevšiml. Nechtěl si velitele moc znepřátelit, ale někdy mu dost pil krev.  Stále se však snažil krotit. To se ale nedalo říct o bělovlásce, která se teď už vyloženě třásla vzteky.

"Iri nonie darae!" (Já nejsem hluchá?) Jste snad vy hluchý! Nepomůže vám, když budete naschvál mluvit ve vaší řeči, protože já jí ovládám, jak jste si už možná všimli. Pokud si spolu chcete promluvit osamotě, klidně odejdu. Ovšem to by mě tady pan Generál musel nejdřív​ pustit. A já nejsem ničí hračka, abyste se tu o mě hádali! Jsem svéprávná bytost. A právě toho mám tak akorát po krk!" dívka se naštvaně vymrštila na nohy. V tu chvíli, jako by z ní spadla tíha okovů, které jí držely na místě. Spadlá větev která ležela nedaleko se roztříštila na několik malých kousků. Za bělovlásčinými zády se svět trochu zamihotal a mezi stromy se objevila černá, roztřepená trhlina. Jako by tam najednou nic nebylo. Jen prázdno a bílé výboje, které nevydávaly žádný zvuk.

Raven byla příliš zaujatá svými vlastními pocity a nečekanými událostmi, takže si žádných zvláštností nevšimla a prostě odešla. Neohlížela se a vyrazila zpátky, směrem na cestu, ze ktré před asi deseti minutami sešli. Když na ní došla, konečně si uvědomila, co se vlastně stalo. Prudce se zastavila  na místě a začala usilovně přemýšlet. Nedokázala si vysvětlit, kde se v ní ta výbušnost vzala, ale v tu chvíli se prostě nedokázala ovládnou. Už se chtěla otočit a jít zpátky za nimi, ale její hrdost jí to nedovolila. Byla na ně sice trochu naštvaná, ale její výbuch už pominul a ona konečně mohla dohlédnout na případné
následky. Jestliže se na ní velitel naštval, tak má solidní problém. Ale proč se najednou přestala ovládat. Co se to se mnou v poslední době děje. Nemůžu pořádně spát, skoro neustále mě bolí hlava a ke všemu se mi do života začali montovat Xavijové. Co víc k tomu říct?

Ray si ani neuvědomila, kdy klesla do trávy vedle cesty, ale nějakým záhadným způsobem se tam ocitla. Modrá obloha nad hlavou jí úplně uchvátila. Pohltily jí bílé mraky, pomalu plující po obloze, jak plachetnice po moři. Hledala v jejich tvarech zvířata, květy a fantastické krajiny, jako to dělávali s bratrem, když byla malá a všichni byli ještě spolu. Nevěděla, jak dlouho tam tak seděla, duchem zcela nepřítomná. Ale spolehlivě jí probralo, až když cizí ruka, v černých bojových rukavicích, několikrát přelétla přes její zorné pole. Prudce otočila hlavou, div si jí neukroutila. Za ní stál L'argas a pozoroval ji zkoumavým pohledem.

***

Dívka rychlým krokem odcházela z mýtiny na které doteď byli. Nevšímala si ničeho, co se kolem ní odehrávalo. Luk to celé pozoroval se zatajeným dechem a v hlavě mu běžela jediná myšlenka: To už se L'argas nejspíš úplně zbláznil. Jeho sebeovládání je snad ještě horší než posledně.