Zajatci pravdy

Kapitola CLIII~

Ahoj, tak je tu nový díl a já doufám, že se bude líbit. Snad se splnila vaše očekávání. Nebyl ten minulý moc brutální? Možná ano, možná ne, ale berme to tak, že Xavijové jsou prostě takoví. No užijte si počtení.

Ray padala a kolem ní se míhaly kamenné bloky a různé výstupky. Byla jen ráda, že nevletěla ani do jednoho z nich. Chvílemi nedokázala rozlišit, kde je nahoře a kde dole. Celé to sice trvalo jen pár vteřin, ale jí se zdálo, že je to celá věčnost. Energie zrychlila její vnímání, ale elfka nebyla schopná jakkoli zareagovat, natož zastavit. Už byla jen kousek od korun malých stromků, které rostly na úpatí těchto skal.

Tak tohle je můj konec? Takhle umřu? To je tedy trapná smrt, prolétlo jí hlavou a mladá Zentii se nad svými myšlenkovými pochody nepatrně usmála. Když v tom jí něco, nebo spíš někdo, pevně uchopil v pase. Silné pařáty škubly dívčiným tělem tak prudce, že Ray musela vynaložit skoro veškeré své sebeovládání, aby bolestně nevykřikla. Musela si přece zachovat alespoň nějakou hrdost.

Cítila, jak s ní ten tvor, který jí zachránil, stoupá rychle vzhůru. Jeho sevření se uvolnilo a nebylo už tak křečovité jako na začátku. Teprve tehdy se Ray odvážila otevřít oči, které celou dobu pevně tiskla k sobě.

Spatřila silně vypadající pařáty, nebo by snad měla říct spáry, pokryté šupinkami tak jemnými, že by si je málem spletla s normální kůží. Tvrdé a velmi ostré drápy, které by rozhodně dokázaly udělat s xavijským tělem dost velkou neplechu, jí svíraly tak jemně jako by byla ten nejcennější poklad. Šupinky se postupně zvětšovaly až přecházely v pancíř z tvrdých a velmi odolných šupin. Jejich černá barva byla tmavá jako ta nejtemnější noc. Poznávala je. Vídala je ve svých snech. Dobře si pamatovala ten úžasný pocit, který jí zaplavil, kdykoli se jí její Ochránce dotkl. A nikdy nezapomněla na jejich první kontakt. Na to, jak se její dětská ručička poprvé dotkla teplého, tmavého tělíčka. Její xavijská paměť jí pomalu ukazovala věci dávno minulé. Nacházela vzpomínky, o kterých ani netušila, že je má.

Ray'lith jsi v pořádku? strachoval se hlas v její hlavě a dívka se musela šťastně usmát. Věděla, že energie, která se v ní až donedávna bouřila, začíná pomalu uklidňovat.

Potlučená, ale žiju, pomyslela si dívka a trochu se zavrtěla. Vítr jí čechral vlasy a všechna slova, která byla pronesena na římse odnášel z jejího doslechu. Poslední co slyšela bylo: "Nikdo z vás se jí ani nedotkne." Tajemný hlas, který to vyslovil, byl dívce tolik povědomý, ale nedokázala si ho s nikým konkrétním spojit. I když se pomalu začínala rozpomínat, její mysl byla stále plná mnoha tajemství a to včetně toho, co je její rodina vlastně zač.

Najednou se Adrasiel prohnal dost blízko okolo skal a trochu se v letu propadl, jako by na něj někdo skočil. Modlila se, aby to byl ten, který jí, ne úplně vybraným způsobem, pomohl. Také to ale mohl být jeden z bratrů, což by rozhodně nebylo moc dobré. Ray sice pochybovala, že by Adrasielovi nějak vážně ublížil, ale třeba u Ge'else si nikdy nebyla ničím jistá.

Adrasiel najednou prudce změnil směr a zamířil s ní kamsi do neznáma. Ray se trochu zhoupla a tentokrát si už neodpustila slabé bolestné zasyčení.

Adrasieli, kam to letíme? zeptala se, když zjistila, že drak směřuje přímo nad jezero, kterým se ještě před malou chvílí kochala.

Někam, kde budeme mít klid. Zatím prosím ještě chvíli vydrž, už to nebude dlouho trvat, ujistil jí její Ochránce a snažil se na její rozbolavělé tělo moc netlačit.

Dobře, přitakala dívka a zahleděla se na měnící se krajinu pod sebou.

Omlouvám se, řekla v duchu a sklopila oči zemi. Připadala si tak nějak hloupě.