Zajatci pravdy

Kapitola CI~

Ahojky, tak je tu konečně nový díl. Chápu, že se vám čekání nelíbilo, ale takhle dlouhý interval bude už jen jednou. Od příště vdávám opět normálně. Doufám, že mě budete sledovat i nadále a přeju vám, ať se kapitola líbí.

Je to divné, pomyslela si než odpověděla svému "příteli".

"To by bylo úžasné," prohodila mezi přikyvováním, nasloucháním a přemýšlením. "Myslíš, že nás zítra zase pošlou bojovat se skřety? Poslední dobou se to na hranicích nějak vyostřuje," řekla již smutnějším hlasem. Celou dobu si opakovala: Hlavně buď přirozená. Nesmí to vypadat podezřele.

"Nějak to už zařídím. Nemusíš se ničeho bát," uklidňoval jí L'argas a důvěrně jí pohladil po zádech. Dívce to tedy nebylo moc příjemné, protože na takovéhle projevy náklonnosti u něj nebyla zvyklá. Vlastně na to nebyla zvyklá od nikoho.

"Až jí najdeme, musíme z ní vytáhnout, co všechno ví. Docela by se nám hodil nějaký ten kontakt s vnějším světem," zamručel jeden z těch, kolem kterých právě procházeli. Žádný z nich si jich nevšímal a to bylo přesně to, čeho chtěli dosáhnout.

"Hlavně bychom jí měli varovat. Tohle by pro ní nemuselo skončit dobře," řekl jeden z nich ještě před tím, než se dívce definitivně ztratili z doslechu. V tu chvíli jí L'argas zatáhl do jedné z bočních uliček.

"No, tak to bylo o chlup," zašeptal a zářivě se na ní usmál. "Musím uznat, že takhle vypadáš fakt dobře. Skoro, jako jedna z nás," pochválil jí a zastrčil si jeden z neposedných pramenů za ucho.

"Jak jsi to vlastně udělal?" ptala se dívka a poukázala tím na svůj neobvyklý vzhled.

"Jen jsem tě trochu posunul v úkolech. Na konci jednoho bonusového bys mohla dostat tenhle vzhled v odměnách, ale moc často se to nepovede. Popravdě jsem chtěl hlavně vědět, jestli to na tebe bude fungovat," usmál se a zaujatě si jí prohlížel.

V ten moment se s dívkou zhoupla zem a jí se podlomila kolena. V hlavě se jí rozezněly tisíce hlasů, které stále opakovaly několik slov. Ovšem několik výrazných z té změti vyčnívalo.

"Zajatci. Zajatci pravdy," šeptal jeden z nich tak, že se Ray zdálo jako by stál hned vedle ní. Byl ženský a Raven se zdál nějakým podivným způsobem povědomý.

Dívka si rychle rukama zakryla uši a svezla se přihlížejícímu Xavijovi do náruče. Generál na ní mluvil, něco nesrozumitelného křičel, ale ona ho stále nebyla schopná vnímat ani okrajově. Oči měla dokořán rozevřené a upírala je kamsi nad sebe.

"Vyjde to najevo. Pravda se vyjeví," křičel další jakoby z větší dálky.

Poslední, který byla schopná rozeznat byl sice slabý, ale tajemný ze všech nejvíc: "Jenou, jednou, jednou.., se ukáže, ukáže, ukáže... pravda, pravda, pravda..."

Slova pomalu zanikala a Raven už byla schopná rozpoznat obraz, který se jí tvořil před očima. Ovšem nebyla připravená na to, co tam uvidí.

Okolí kolem ní se skoro nezměnilo Obrovské nádvoří se sochou elfa bylo skoro stejné jako to, na kterém se ještě před chvílí
nacházeli. Socha elfa s dvěma meči na zádech vypadala ušlechtile a důstojně, ale místo slunce a jasné oblohy zahlédla jen podivné pravidelné šestiúhelníky, které se záhy změnily v odpolední nebe. Mráčky si po něm poklidně pluly a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo jednat o pouhopouhou iluzi.

"Tatí, kde to jsme? A proč je tady tvoje socha?" ozvalo se kousek od monumentu. Stál tam mladý černovlasý chlapec a za ruku držel elfa, který jako by mu z oka vypadl. Nebo to snad bylo naopak?