Zajatci pravdy

Kapitola CLXXVII

Tak je tu nova kapitola a já doufám,že se vám zalíbí. Asi to nebude to, co jste os toho čekali, ale nebojte. To taky přijde. No snad se za děčím. Užívejte si čtení a komentujte 😁

O několik vteřin později byla jedna celá herní mapa vymazána ze Hry a dvě duše zmizely společně s ní.

Ray se vznášela temnotou. Připadalo jí, že ví úplně všechno. Veškeré informace, které se byť jen na minutku objevily v xavijském počítači, k těm měla přístup. Její vědomí bylo všude kolem roztříštěno na tolik kusů, že se zdálo, že už je nikdy nikdo nedá dohromady. Ale přece se po několika minutách začalo  opět spojovat. Už se zase cítila jako jeden celek, který proplouvá temnotou v moři hlasů. Informace se na ní hrnuly ze všech stran, ale nedokázala je dešifrovat. To se mi naposledy stalo, když jsem byla člověk. Co se to se mnou děje? pomyslela si Ray a snažila se kompletně nezpanikařit. Zkusmo zahýbala prsty a zjistila že to jde. Překvapeně otevřela oči a rozhlédla se kolem, ale nikde nic nebylo. Jen její tělo, které zářilo v temnotě. 

Šepot se ozval najednou, jako by z ničeho. Snažil se jí upoutat, ale Ray nevěděla, jak ho uchopit, aby mu rozuměla. Otáčela se ze strany na stranu a snažila se  alespoň něco zahlédnout. Nic. 

"Dost," pronesla rázně, ale i tak se v jejím hlase objevil náznak strachu.

Pořád se nic nedělo. Systém stále ignoroval její žádost a nadále si jel svým vlastním tempem. 

"To už stačí. Prosím," zakňourala elfka a schoulila se do klubíčka. 

"Tomu nezabráníš," ozval se za ní chladný hlas. 

Ray'lith se se škubnutím otočila po zvuku. Tam, v temnotě, kde ještě donedávna nic nebylo, stál elf s černými vlasy a lagunově modrýma očima. Dívčino srdce se zachvělo radostí. Už se za ním chtěla rozběhnout, když v tom se zastavila. Všimla si těch moudrých a vědoucích očí, hrdého postoje, koruny na hlavě a dlouhého žezla o něž se opíral. Tohle není L'argas, došlo jí ihned a zastavila se uprostřed kroku. Ten muž mu ale byl tak moc podobný. Vždyť je to skoro jeho kopie. Kdo to sakra je? hloubala dívka. Sice měla nějaké to tušení, ale rozhodně teď nehodlala nic podcenit. Klidně to mohl být chytře naprogramovaný virus, který Odbojáři dostali do počítače s cílem zahubit Xavije. "Kdo jsi?" dostala nakonec ze sebe a zvědavě se na cizince zadívala. 

Ten se na ní chvíli jen díval. Potom se v jeho tváři objevilo  překvapení a neskrývaný šok. "Ty vážně netušíš, kdo jsem?" zeptal se jí a bylo vidět, že se snaží nesmát. 

"To bych se asi tak hloupě neptala, i když je pravda, že mám jisté tušení," přiznala Ray a potom šeptem dodala: "Které se mi stále méně líbí."

"Tak to by mě zajímalo, odkud přicházíš, protože aby nějaký Xavij nevěděl, kdo jsem, tak to se mi ještě nikdy nestalo. Je sice pravda, že tu už nějakou tu dobu trčím, ale snad ne tak dlouho, aby se na mě úplně zapomnělo," zasmál se a Ray ten zvuk příjemně pohladil na duši. Přesně tak se totiž smál její vůdce v těch vzácných okamžicích, kdy nemusel udržovat oficiální dekórum.

Její okouzlení však netrvalo moc dlouho, protože její mozek až se zpožděním analizoval údaje, které onen muž vypustil z úst. "Já ale nejsem Xávi," řekla a hrdě se narovnala. Vzdor z ní přímo sálal a Xavij se jen nechápavě zamračil. 

"Kdo tedy jsi?" zeptal se jí zvědavě. 

"Já jsem Zenti a stále jste mi neodpověděl, kdo jste vy a proč jste zavřený zrovna tady?" vyzvídala dívka.

"Zenti?" ujišťoval se. "Ale vždyť ti jsou na Zemi. Co by dělala..
," zarazil se a vyděšeně se na Ray podíval. "No to snad ne. Jaký  datum dnes je?" a během okamžiku stál přímo před ní. Jeho, oproti Ray, vysoká postava se nad ní tyčila do výšky a dívka se instinktivně přikrčila.