Zajatci pravdy

Kapitola XXV~

Ahojky. Všem bych chtěla moc a moc poděkovat za druhé místo v kategorii sci-fi. Bez vás, čtenářů, bych to nikdy nedokázala. Asi se rozplynu. To je pro dnešek všechno, co bych vám chtěla říct. Pro dnešek končím a přeju vám příjemné čtení.

Stíny temnoty

"Jsme v pasti. Nemůžeme ven."

Bylo to jako zlý sen. Z přístupové chodby se ozývaly kroky, které se stále víc přibližovaly.
Situace byla skoro bezvýchodná a ten pocit byl téměř hmatatelný. Hunter si jako jediný, zachoval chladnou hlavu a vrhl se k nejbližší zdi. Rychle odsunul několik ledabyle připevněných prken. Tam, kde ještě před chvilkou bylo obyčejné dřevo, svítila nyní malá obrazovka. Byla pokryta spletitými symboly, kterým skoro nikdo z přítomných nerozuměl. Jediný Hunter byl schopen nějak zareagovat​. Ten evidentně dobře věděl, co má dělat. Pohyboval prsty po obrazovce tak rychle, že ho ostatní skoro nestíhali sledovat. Ze značek a obrazců se staly jen modré, rozmazané šmouhy.

Najednou se stěna před jejich velitelem neslyšně odsunula do boku a odkryla ústí temné chodby. Vypadala, že je velmi stará a dlouho nepoužívaná. Všudypřítomné pavučiny, visící  ze stropu a pokrývající stěny jako závoj, byly pokryté nánosy prachu a vzduch páchl vlhkostí a plísní.

"Rychle dovnitř! Nebo se snad chcete nechat zajmout?!" Křikl  na ně Hunter.

Jako první se vzpamatovali Dragon s Leah. Rychle popohnali i ostatní a společně vběhli do tunelu. Maleken se ještě stačila otočit a pohlédnout zpět. Když viděla, že je jejich velitel nenásleduje, zastavila se.

"Ty s námi nejdeš?" zeptala se i když už víceméně tušila, co jí odpoví.

"Někdo se tu musí postarat, aby se za vámi Černí nedostali. Tak už upalujte. Ale rychle. Moc času vám získat nestihnu. Možná alespoň někdo z vás uteče a bude pokračovat v tom, o co jsme se tu celou dobu snažili," usmál se na černovlásku. Potom se rychle sklonil k display, něco tam naťukal a naposledy svým společníkům pokynul.

Dragon se rychle protlačil​ zpátky a nahnul se k němu. "Le mila aere noio ni," zašeptal a na chvilku zavřel oči. Vypadal velmi smutně. Potom oči rychle otevřel. Maleken dost dobře nevěděla, jak si ten pohled vyložit. Zrcadlil se v něm smutek, ale také slib. Vypadal najednou tak zkušeně a autoritativně, až to pro mladíka jejich věku působilo skoro nepatřičně. Ale ta zvláštní chvíle rychle pominula, protože Xavijové byli stále blíž.

"Zelea noio," odpověděl mu tiše Hunter a potom se otočil k ostatním. "Za svobodu!" zvolal a zvedl zaťatou pěst. V tu chvíli se dveře zavřely a v chodbě zavládla tma. Z druhé strany nebylo zatím nic slyšet. Skupina uprchlíků ale rozhodně nehodlala na nic čekat a vydala se tmou dolů. Dál, do temné spleti tunelů.

"Nechte zhasnuto. Pokud se sem dostanou, byli bychom příliš snadný cíl," ozval se odkudsi zepředu hlas Leah. "Jděte pořád rovně. Když přiložíte ruku na zeď  po pravé straně, měli byste za chvíli dojít na rozcestí. Tam zahněte doprava. Po padesáti krocích narazíte na místo, kde se s tímto tunelem kříží odpadní stoky. Hned naproti vám by měl být kovový žebřík," vysvětlila jim.

"Teď jděte. My s Dragonem vás budeme krýt," zakončila instruktáž. Když se nikdo neměl k odchodu, naštvaně zavrčela: "Tak na co ještě čekáte? Běžte! Nebo snad chcete, aby Hunterova oběť přišla vniveč?!"

Chris už nezaváhal ani chviličku. Popadl Maleken za ruku a spěšně jí táhl za sebou. Když procházeli kolem jeho rodičů ani nezpomalil. "La notro nio area," zamumlal jen směrem k nim.