Zajatci pravdy

Kapitola XLIII~

Ahoj. Vydávám ráno přesně jak jsem slíbila. Snažte se mě neukamenovat a přeju příjemné čtení

Beznaděj

"Tak jsi konečně tady. Už jsem se začínal bát, že nepřijdeš. Přišel bych o veškerou zábavu."

Při těch slovech Raven zamrazilo v zádech. Byla tak chladná a ostrá jako led. Neznámý do nich vložil tolik zášti a opovržení. Ještě nikdy nic takového neslyšela.

Kdo to kaskru je? Jak se sem dostal? Vždyť neporušil ani iluzi, natož bezpečnostní zakletí. Musí být silný. Ani jsem ho neviděla. Kruci. Co budu dělat? Hlavou jí létaly otázky jedna za druhou. Bála se otočit, ale zároveň moc dobře věděla, že nemá na výběr. Pokud se tedy nechce nechat zabít. Což rozhodně nechtěla.

Proto se hned obrátila o sto osmdesát stupňů. Čekal jí šok. Chodba, kterou přišla, tam teď nebyla. Neváhala ani chvilku. Rychlostí blesku přiskočila ke stěně a zkusila, jestli to není iluze. Znamení, ani jednoduchá zaříkání jí nepomohla a co bylo ještě horší, stále neviděla toho, kdo jí tady uvěznil.

"Odtud se nedostaneš," ozvalo se jí přímo u ucha. Dívka ucítila za krkem něčí teplý dech. Na zádech jí naskočila husí kůže a srdce se jí rozbušilo šílenou rychlostí. Tep se jí zrychlil a Ray s překvapením zjistila, že její tělo není schopné jakékoli reakce. Co se to sakra stalo? Jak? Ve tváři se jí objevil vylekaný výraz. Byla si totiž stoprocentně jistá, že je v místnosti celou dobu sama. Pořád propátrávala okolí periferním viděním, ale stejně nic nenašla.

"Vy lidé jste tak neuvěřitelně pomalí," zašeptal jí hlas, tentokrát z druhé strany. "Tak hloupí a nevšímaví. Jste jako děti, hluční a bez disciplíny."

Najednou ucítila lehký dotek na svém předloktí. To jí konečně vytrhlo z tranzu, ve kterém se byla. Rychle sáhla pro dýku a prudce se jí ohnala. Pohledem projela místnost, ale nikde nikoho neviděla. Pozadu klopýtala do středu místnosti, kde se roztřeseně zastavila.

"Co to sakra je?" zavrčela a začala couvat ke stěně. Najednou narazila do něčeho, co rozhodně stěna nebyla. Zaslechla něčí dech.

"Kampak máme namířeno, hm?" zeptal se. Teď už dokázala bezpečně rozpoznat, mužský hlas. Sice byl trochu zpěvnější, ale zato chladný byl dostatečně.

Někdo jí prudce popadl za obě ruce. Přetočil je a praštil s ní tvrdě o stěnu. Dívčina hlava do ní narazila tak prudce, že se jí na chvilku zatmělo před očima. Bílé vlasy jí zavlály kolem hlavy a zakryly tak bolestí zkřivený obličej. Nohy pod ní trochu poklesly, ale její věznitel jí stále držel za ruce, které měla nepřirozeně zkroucené za zády. Raven si byla stoprocentně jistá, že až jí propustí, bude mít na rukou dva fialové otisky dlaní.

Ztěžka se nadechla a zkusila se otočit. Najednou, jako by se v ní cosi změnilo. Pocítila něco, co jí připadalo hrozně známé. Jako by to kdysi dávno ztratila a teď to znovu našla. Byl to jen takový pocit procitnutí. Její zrak se zaostřil a instinktivně se zaměřil na místo, kde by měl mít útočník ruce. Na místě, kde před chvílí zahlédla jen zmačkanou látku, uviděla mužskou ruku. Nedokázala se otočit tak, aby na ho uviděla celého, ale rozhodně byl dost svalnatý.

To nebude ten, co zabil Jamese. Ten takhle nevypadal. Že by nějaký jeho komplic? pomyslela si.

"Už nemáš kam utéct. Co asi uděláš teď?" položil řečnickou otázku.

"Tohle!" zasyčela Raven a dupla mu na nohu. Neznámý uvolnil sevření a bolestně se zkroutil. Tumáš hajzle! pomyslela si a vytrhla se mu. Rychle se na něj otočila a zalapala po dechu.