Zajatci pravdy

Kapitola CXXII~

Nestíhám. Takže dneska bez autorských pindů. Užijte si kapitolu.

Nebyla totiž jediná, jejíž obraz se na vodní hladině odrážel.

Hned vedle ní stál ještě někdo. Elfovy dlouhé, černé vlasy jí polechtaly na krku, jak se přes ní naklonil nad mísu s vodou. Ozvalo se překvapené zalapání po dechu a hned nato dívka ucítila, jak jí ztuhly všechny svaly na místě. Bylo jí ihned jasné, že L'argas používal svou schopnost. Vyprovokovala jsem ho snad něčím? Nebo je to kvůli té krvi? To není normální. Jsem snad nějaký míšenec? napadlo jí. Její vzpomínky to sice nenaznačovaly, ale klidně by to tak mohlo být. Ne, to je hloupost, okřikla se a čekala, co generál udělá.

V ten moment zahlédla koutkem oka jakýsi pohyb. L'argas jí obešel, takže nyní stál přímo naproti ní. Až taď si uvědomila, že jeden z vrchních vůdců xavijské armády před ní stojí jen v černém ručníku, který měl ledabyle omotaný kolem pasu. Ray se zajíkla a trochu zrudla. Nebo si to přinejmenším myslela. Když se totiž podívala na svůj odraz v zrcadle, nebylo po jakékoli červeni ani památky.

Generál si jí měřil od hlavy až k patě a ve tváři se mu odráželo napětí. Dokonce se i trochu mračil. A tehdy se novopečená Návi začala doopravdy bát. Moc jí nepomohlo, když elf odsunul nádobu s vodou, která plula vzduchem mezi nimi. V tu chvíli její tělo ovládl již poslední záchvat kašle. Ray si dala ruku před pusu a několikrát křečovitě zakašlala. Cítila, jak jí do dlaně dopadají kapky její vlastní krve a doufala, že už jsou taky poslední. Ani si nevšimla, že vzdálenost, která jí dělila od jejího prozatímního hlídače se nyní povážlivě zmenšila.

Stál od ní jen několik centimetrů. Ray překvapeně ucukla a chtěla udělat krok zpět. Tep se jí zrychlil a ona cítila, jak pouta jeho ledabyle použité schopnosti mizí.

Ta malá vzdálenost se jí nelíbila. A to ani trochu. Snažila se ustoupit. On jí to ovšem nedovolil. Pevně jí chytil za ruku a přitáhl si jí k sobě jestě blíž.

Vzal její dlaň, na níž bylo několik modrých flíčků a nevěřícně si jí prohlížel. Hned nato se opatrně dotkl její brady a střel z ní modrou kapku. Tu, která si razila cestu po dívčině světlé pokožce. Nechápavě jí rozstřel mezi prsty a uchváceně sledoval indigově modré barvivo, které mu ušpinilo prsty.

"L'argasi, pusť mě," zašeptala dívka a prosebně se na něj zahleděla. Jenže Xavij nijak nereagoval. "Bolí to," nyní už zvýšila hlas.

Generál překvapeně zamrkal a zmateně se na ní podíval. Nejdřív se zahleděl do jejích nevinných očí a teprve pak se podíval na paži, kterou pevně svíral. I když jí nedržel plnou silou, bylo mu ihned jasné, že tam kvůli němu bude mít modřiny. Kdyby jí totiž stiskl pořádně, mohl by jí i zlámat kosti.

"Ray," povzdechl si a sklonil se k malé elfce, která na něj vystrašeně hleděla. "O tomhle nesmíš nikomu říct. Ani Lau'rethovi, prostě vůbec nikomu. Když se zraníš, kontaktuj hned mě a potom upaluj co nejrychleji za T'nerthem. Nejlepší by bylo, kdyby to nevěděl ani on. Jenomže je tvůj doktor, takže utajit to před ním půjde dost těžko, " řekl a naléhavost z něj přímo čišela.

"To nechápu. Proč bych mu to neměla řikat? Stejně na to brzy přijde sám. Je to můj ošetřující lékař." nechápala dívka. Bylo jí jasné, že se jedná o něco hodně důležitého, ale zase jí nechce říct, o co. Proč přede mnou pořád něco tají! A ke všemu, když se mě to tak úzce týká! Sakra to nemůže být alespoň jednou upřímný? povzdechla si dívka v duchu a doufala, že Adrasiel jí to v noci alespoň nějak osvětlí. Jejich plánovaná snová schůzka se pomalu blížila a ona doufala, že jí alespoň trochu pomůže.