Zajatci pravdy

Kapitola CXXXIV~

Tak je tu nový díl. Už jsem na něj zase zapomněla, ale vzpomněla jsem si sama. Uff. Určitě bych jinak dostala vydáno, že vydávám po půlnoci. Snad se vám díl bude líbit. Připomínám, že můžete pokračovat všechno u psaní otázek. S příští kapitolou publikuju i odpovědi. Tak doufám, že se vám kapitolka bude líbit.

Zdálo se jí, že si někdo lehl k ní, ale přisoudila to své příliš bujné fantazii. Její mysl totiž přesně v ten moment odplula do říše snů.

Její vědomí osamoceně plulo ve tmě. Jako by se se svým Strážcem nemohla spojit. Bylo to frustrující. Neviděla nic, její sluch jako by buď nefungoval, nebo tu nebylo nic, co by vydalo, jakýkoli zvuk. Pochmurná atmosféra jí ubíjela. Až najednou zahlédla ve tmě rudé světlo. Jak se k ní přibližovalo, zjistila, že jde o dva samostatné body. Jen byly zpočátku moc daleko, aby je její oči od sebe odlišily.

Tohle se mi nelíbí, prolétlo jí hlavou a elfka udělala jeden krok dozadu. Místo, na němž se nacházelo mělo hladkou podlahu. Nebyla na ní jediná nerovnost.

Body se stále víc a víc zvětšovaly a Ray zachváila panika. Nevěděla, co by měla udělat, ani jak se ubránit. Cítila nebezpečí, strach a úzkost. Zbývala tedy jen jediná možnost. Útěk!

Dívka se jediným, plynulým pohybem otočila a rozběhla se do neznáma. Jedna noha míjela druhou a ona se snažila běžet co nejrychleji. Kdesi za ní s ozvalo rozhořčené zařvání, které dívku vyburcovalo k ještě vyššímu výkonu. Přidala, ale když se ohlédla za sebe, zdálo se jí, že to nemělo žádný velký efekt. Rudá světla se stále přibližovala a Ray pomalu ztrácela naději. V tom ucítila bolest v oblasti rukou a čela. Záhy se ocitla na zemi. Už se chtěla zvednout a běžet dál, ale něco jí v tom zabránilo. Něco hladkého bylo přímo před ní a ona už nemohla běžet dál. S námahou se zvedla a opatrně prozkoumávala plochu před sebou. Zeď! No to snad ne! Proč vyždycky já skončim ve slepé uličce, obrazně řečeno, nadávala dívka v duchu a znovu se ohlédla přes rameno.

Bylo to zade o kus blíž. Nyní už jí bylo stoprocentně jasné, že jde o oči. A ne jen tak ledajaké. Dívka už dokázala rozeznat ten jejich chrakteristický svit, lesk, jak hladké šupiny odrážejí jejich světlo a také ten hodně rozzlobený pohled, který draci mívají, když se jim něco nelíbí.

Adrasieli?! Nechci nic říkat, ale asi máme problém, křičelo její podvědomí a Ray už se doopravdy klepala strachy. Nevěděla, proč se tak bojí, ale něco jí říkalo, že by měla. Autorita, která z jejího pronásledovatele byla cítit, se dala dost dobře srovnat jen s královninou mocí. Ray'lith už se nedokázala zvednout. Zůstala tam sedět na zemi jako přikovaná a nedokázala udělat nic na svojí obranu. Zanedlouho byl u ní. Jeho černé šupiny se leskly a dívka se pod jeho rozzlobeným pohledem otřásla strachy.

Kdo jsi? uhodil na ní hlas v její hlavě. V ten moment se okolí kolem draka jako by prosvětlilo a elfka až nyní viděla jeho opravdovou velikost. Oproti tomuto kolosu vypadal Adasiel jako drobeček.

Ray'lith, odpověděla mu taky v duchu dívka a přikrčila se. Nechtěla ho jakkoli provokovat.

A jak dál! uhodil na ní a jeho obrovský spár jí hrubě přitiskl ke zdi.

Nevím! Nevím, kdo jsem! zakřičela na něj zkusila se vytrhnou z jeho ocelového sevření. V ten moment zpod kápě, kterou ani nevěděla že má na hlavě, vykoukl jeden bílý pravmen jejích vlasů.

Všichni víme, kam patříme. Tak to na mě nehraj a konečně to vyklop! řval na ní drak a kolem Ray se začala kumulovat její energie. Začala kolem dívky kroužit. Její ovládání zatím nebylo nijak dobré, ale i tak se snažila zadržet příval síly, který se dral z jejího nitra. I když to byl jen sen, bála se, že by se na jejím těle mohlo něco projevit.