Zajatci pravdy

Kapitola XVIII~

Ahoj. Sorry, že píšu pokec až teď, ale konečně jsem u počítače a můžu napsat další slibované věnování. Jako další bych chtěla poděkovat své úžasné korektorce, která svědomitě prochází a opravuje všechny hrubky, překlepy a jiné nepřesnosti. Však to znáte. Pokaždé, když vydám další kapitolu, tak je mezi prvními, kteří napíšou koment či dají vote. Moc děkuju marianalaura1799.

Cesta k mrakům

Celé to vypadalo jako obrovský strom, až na to, že jeho kmen mohl mít na šířku tak padesát metrů. Kůra, která ho pokrývala byla hrubá a praskliny v ní hluboké, jak vyrytá koryta horských potoků. Jeho černá barva přímo kontrastovala s nádherně barevným nebem, které se s přibývajícím dnem měnilo každou minutu. Opatrně k němu doletěli a čekali, že je každou chvíli něco napadne.

Raven seskočila z Lukových zad a pomalu přešla ke kmeni. Zatím na ně nic nevyskočilo, ale hned, jak se stromu dotkla, kmen jako by se pohnul a začaly se před nimi postupně objevovat schody. Chvíli kopírovaly obvod kmene, ale najednou mizely kamsi dovnitř. Bělovláska zatěkala pohledem mezi Lukem a stromem. Nakonec se rozhodla pro druhou možnost a zvolila cestu po svých. Přece jen by byl trochu pech, kdyby vyletěli nahoru, hnízdo nikde a v zádech partička naštvaných nestvůr. To doopravdy nechtěla riskovat.

Luk jí pochopil hned, jak vstoupila na první schod. Zmenšil se a pohodlně se uvelebil na jejím rameni.

Jen co dvojice vešla dovnitř, vstup se za nimi neslyšně uzavřel. Všude kolem najednou nastala taková tma, že neviděli ani Lukovo bílé peří. Raven naučenými pohyby otevřela inventář a začala v něm poslepu hledat jednu konkrétní věc. Po dost dlouhé době konečně po hmatu našla malou, trochu světélkující, jakoby skleněnou kuličku. Samozřejmě musela být úplně vespod, jak jinak! Položila jí na zem před sebe a potom na ní prudce dupla. Ozvalo se slabé zaskřípání, prasknutí a zpod její boty začalo vyzařovat jemné, namodralé světlo.

"Aktivovat," zamumlala bělovláska. Všechno na chvilku pohaslo, ale než stihla začít panikařit, vytvořila se před nimi malá, modře svítící koule opalizující studeným ohněm. Opatrně pod ní dala ruku a světlo přesně kopírovalo pohyby.

Prudce trhla rukou směrem, kde tušila, že se nacházejí schody nahoru. Chvilku se neviděli nic, kromě dohladka opracovaných, lesklých kamenů. Všechno tam působilo podivně ohlazeně. Jako by tohle místo z kamene přímo vyrostlo. Najednou světlo dopadlo na točité schodiště, které kopírovalo vnitřní obvod kmene. Luk dívce seskočil z ramene a společně se vydali nahoru. No Raven se pomalu táhla po ohlazených stupních nahoru a Luk popolétával. Ty schody snad nikdy neskončí, zatřásla Raven frustrovaně hlavou. Šli tak dlouho, že už přestala počítat kolik stupňů už vlastně vystoupali. Najednou se jí zdálo, že nahoře zahlédla slabé světlo. Čím výš byli, tím bylo silnější. Oproti tmě, která do té doby panovala všude kolem, to byla docela příjemná změna. Dokonce musela přivřít oči. Konečně byli nahoře. Před nimi se objevil světlý půlkruh, kterým prosvítalo nebe.

Raven opatrně vykoukla ven. Světlo bylo tak prudké, že si musela zaclonit oči, aby viděla alespoň něco.

Evidentně se nacházeli teprve na první větvi obrovitého stromu. Když se bělovláska opatrně podívala nahoru, málem vyletěla z kůže. Nejen, že to bylo nahoru ještě hrozně vysoko, ale téměř na každé větvi seděl velký drak. Obrovský drak! Oproti nim byla dračice, se kterou bojovala, jen malinké, zakrslé dráčátko.

Raven rychle skočila zpátky do stínu vchodu a doufala, že si jí zatím žádný z nich nevšiml. Slunce si najednou našlo cestu skrz mrak, který je zakrýval a dopadl na cosi lesklého.

Malý, lokální teleport ležel ani ne tři metry před ní. Byl zdobený zlatými a stříbrnými, navzájem složitě propletený mi listy. Nevypadal jako klasický teleport, ale spíš jako kovový sloupek. Ale to nevadilo. Hlavní bylo, dostat se k němu a nevyplašit při tom hlídače. Dívčin pohled ještě jednou zabloudil k drakům pohodlně usazeným na větvích. Maskování už měla připravené, jako ostatně vždycky. Stačilo se jen odhodlat k činu. Hlavou jí vířily pochybnosti. Co když to nebude fungovat? Ani se mi nezobrazuje jejich úroveň. Což znamená, že jsou o dost silnější než já. Stačí udělat dva kroky vpravo a pád dolů by byl nevyhnutelný. Musím být přesná a za žádnou cenu nesmím udělat chybu.

Nakonec v ní zvítězil smysl pro dobrodružství. Rychle se odrazila. Kotrmelec, který následoval byl naprosto ukázkový a maskování také drželo. Ještě před tím, než se dotkla teleportu, zabloudil její pohled k nejbližšímu drakovi. Hleděl jí přímo do očí. Trochu jí to vyděsilo. Jak o mě mohl vědět? A proč nic neudělal?

Ale nebyl čas ztrácet čas (taky milujete citáty? 😂). Rychle položila ruku na vrchní plochu sloupku, kde zeleně zářil obrys lidské dlaně. Následoval pocit, který by se dal nejlépe přirovnat k hodně rychlé jízdě výtahem. Zářivé barvy okolního světa se rozmazaly a vybledly. Pak se najednou všechno jakoby poskládalo zpět na správné místo.

Najednou se nacházeli o několik pater výš. Dokonce ani vršek stromu už se nezdál tak daleko. Ale okamžik štěstí nemohl trvat dlouho. Další veliký drak, očividně strážce těchto teleportů, si jí ihned všiml. Pomalu začal otáčet své mohutné tělo jejich směrem. Nevypadal nijak nadšeně, ale ani nezaútočil. Zatím.

Nemělo smysl se tam dál zdržovat. Místo toho se rozhodla co nejrychleji pokračovat dál. Ale nastal malý problém. Byly tu dva teleporty. Úplně stejné.

Luku? Který z nich mám použít? Zeptala se havrana, který poletoval okolo.

Nevím. Být tebou, zkusil bych ten vlevo.

Raven ho poslechla. Ani umělá inteligence evidentně nemohla vědět všechno, protože je uvítalo právě to místo, ze kterého se před chvílí tak krkolomě dostali.

Sorry, ozvalo se bělovlásce v hlavě. Popravdě řečeno to ani neznělo moc kajícně. Z rozčilení Raven probral hlasitý řev. No doháje! pomyslela si.

Drak, kolem kterého se jim předtím podařilo tak bravurně proklouznout, se řítil přímo na překvapenou dvojici. Dívka ztuhla na místě a hleděla na tu obrovskou horu svalů, drápů a jako jehly špičatých zubů, neschopná cokoli udělat.

Luk, který na rozdíl od ní neztratil hlavu, rychle doletěl k teleportu a sedl si na něj. Opět se kolem nich všechno rozmazalo. Netušila jsem, že to funguje na nás oba, pomyslela si, když konečně znovu stáli na pevné zemi. Dál už všechno probíhalo bez komplikací a na příchozí už žádný ze strážců nezaútočil. Postupovali od jednoho teleportu ke druhému a pomalu se posouvali vzhůru.

Na sklonku dne, kdy už sotva pletli nohama, se před nimi konečně objevil poslední teleport. Raven už automaticky pokládala ruku tam, kde se měl nacházet sloupek, ale nic tam nebylo. Nenarazila na žádný odpor a ztratila rovnováhu. Ruce jí vystřelily do stran ve snaze nějak se udržet na místě. Kdyby jí Luk zobákem nezachytil za límec, asi by se zřítila dolů. A že by to byl hodně dlouhý let.

Co blázníš! Dávej pozor! Víš jaký by ti byl hnus tě potom uklízet!? Ozvalo se dívce v hlavě. Ne že by podobný saskasmus nečekala, ale nebylo jí to moc příjemné.

No jo pořád. Moje tělo si už nutně potřebuje odpočinout. Odsekla svému bílému havranovi. Teď ale nebyl čas na malicherné hádky. Musíme si pospíšit. Je to tu sice moc hezké, ale noc bych tu trávit nechtěla. Přece jen hnízdo draka je hnízdo draka.

Jejich dohadování skončilo tak rychle, jak začalo. Před nimi se ve slunečním svitu třpytilo veliké zlaté hnízdo. Vypadalo jako hnízdo obrovského ptáka. Bylo spletené z jemných, zlatých větviček a vystlané hebkou, měkkou trávou. Společně se zapadajícím sluncem tvořilo nádhernou scenérii. Temné obrysy hor pod nimi, ze kterých padaly malé potoky a říčky, jako stříbrné slzy. Nebe, jako by hořelo mnoha různými odstíny rudé a oranžové. A na něm se rýsovaly siluety mohutných draků, kroužících kolem gigantického stromu i posedaných na jeho silných větvích.

Raven se konečně vytrhla ze svého okouzlení a došla k hnízdu. Vejce, které držela v dlaních sebou začalo mírně škubat. Trochu jí to vyděsilo, tak je raději opatrně položila přímo doprostřed.

Nastal okamžik pravdy.