Zajatci pravdy

Kapitola XCVII~

Tak jsem tu s novým dílem. Doufám, že se zalíbí. Kdyby se někdo divil, proč začíná skoro stejnou větou, jako ten předchozí, tak je to proto, abyste pochopili podobnost v myšlení nejstarších bratrů.😁

"Je nečase to konečně ukončit. Už mě ta komedie pomalu přestává bavit," zašeptal L'argas a krutě se usmál. Jeho chladné oči se zaleskly a trojice, bok po boku, vyrazila kupředu.

Nic jim už nemohlo zabránit v chycení jejich kořisti. Bylo to neodvratné. Počítače, které jim dosud zacláněly ve výhledu, byly nyní za nimi a před Xaviji se objevila poslední část místnosti, která byla až doposud skryta za výpočetní technikou.

Nikdo z nich nejspíš nečekal, že před sebou spatří polootevřenou komoru a vedle ní Zentijského chlapce. Mohlo mu být maximálně devatenáct lidských let. Což znamenalo, že od jeho přeměny neuběhla moc dlouhá doba. Hnědé vlasy mu sahaly sotva po ramena a modré oči postrádaly tu tvrdost a nenávist, s níž na mimozemšťany pohlíželi jejich pozemští příbuzní.

Postavu měl zatím poněkud vychrtlou, jako by hodně dlouho netrénoval. Nebo jako by byl ve svém těle jen několik málo měsíců, pomyslel si L'argas, když se zastavili kousek od něj.

Šedá tunika a kalhoty na něm plandaly a kapky potu mu stékaly po čele. Zmoženě se opíral o stázovou komoru a v pravé ruce držel dýku. Nevypadal, že by se mu do boje moc chtělo. Sotva se držel na nohou a ruce se mu trochu třásly.

"Vzdej se a nic se ti nestane," řekl nekompromisně Ge'els a změřil si ho svým ledovým pohledem.

Vždyť je to jenom kluk bratře. Nemá cenu ho nijak děsit. Stejně nám neunikne, řekl jim v duchu Luk a L'argas, ač nerad, mu musel dát za pravdu.

"Nikdy. To mě raději zabijte rovnou," zasyčel jako ohrožený had hnědovlasý hoch a trochu se přikrčil. Zprvu to vypadalo, jako by se připravoval ke skoku, ale tento názor Xavijům nevydržel dlouho. V tu chvíli se mu objevil v obličeji bolestný výraz a zuby měl evidentně zatnuté. Klesl na jedno koleno a jednu ruku si přitiskl na srdce.

"Řekl bych, že jsme našli cílovou osobu. Tohle jsou klasické případy tvrdého restartu," zašeptal Ge'els a přistoupil k němu.

"Varujeme tě podruhé. Pojď s námi dobrovolně a nic se ti nestane. Tvůj vůdce tě opustil. Přenesl se pryč. Jestli si myslíš, že tě ještě někdo zachrání, tak to se šeredně mýlíš," pronesl černovlasý generál a stoupl si vedle svého staršího bratra. V tu chvíli mladíkovi evidentně došla trpělivost. V jeho očích se objevil strach. Prudce máchl nožem a doufal, že si kolem sebe vytvoří více osobního prostoru. Jedinou a zároveň tou nejzávažnější chybou v jeho úsudku bylo to, že nevěděl, s kým má tu čest. Kdyby to byť jen tušil, určitě by si jejich napadení rozmyslel. "Copak to děláš? To nebylo moc chytré. Raději by sis měl kleknout na kolena a prosit o odpuštění. Vztáhnout ruku na Nejvyššího vůdce Xavijské armády se u nás běžně trestá smrtí. Pokud se jim tedy vůbec podaří mě byť jen škrábnout. Jinak je to vězení nebo velmi dlouhý kázeňský trest," ušklíbl se Ge'els když zastavil jeho ruku. Jediným plynulým pohybem mu zkroutil paži za zády. Chlapcovo bolestné vyjeknutí se rozeznělo celou místností.

"Ts. Chcete mě zabít stejně jako moje rodiče? Tak si klidně poslužte," vyprskl a pokusil se svému vězniteli vykroutit.

"Nikoho ze zajatých Zenitů jsme nikdy nezabili, hochu. To jsou jen bludy, které o nás šíří váš druh, aby podporoval vaší nenávist k nám. Ale já ti teď něco povím. Jsme všichni stejní. Strany, které tak hrdě bráníte, jsou minulostí. Xavijové a tem váš odboj se od sebe neliší skoro v ničem. Vy jen obhajujete ty podřadné tvory. Ty, kteří nás svou lehkomyslností a primitivností doslova vypudili z našeho původního domova. Když jsme si našli další planetu, stačilo, abychom se na nějakou dobu odmlčeli a už tu byli zase. Ten odporný hmyz, který by bylo lepší jednou pro vždy vyhubit," zavrčel mu do obličeje vrchní generál.