Zajatci pravdy

Kapitola XI~

Ahojky. Tak jsem tu s další kapitolou. Doufám, že se vám bude líbit. Trochu jsme se posunuli v ději. Jsem zvědavá na vaše komentáře.

Skryté údolí

"Kdo ty vlastně jsi," zeptal se jí jeden z kluků. Všichni hned zbystřili, jako by se báli, že je robot, nebo něco takového.

"Jmenuju se Raven. Doma jsem hrála hodně her, takže už mám nějaké zkušenosti," uklidnila je. Tedy spíš se o to snažila. "Měli bychom jít. Sice nevím jak tahle hra funguje, ale řekla bych, že bude brzy tma. Nejlepší by bylo posunout se dál a někde se utábořit. Na povídání budeme mít později času dost."

Už chtěli něco namítat, ale ona kolem nich prošla a zamířila na druhou stranu jeskyně. Ústil tam tunel, který pokračoval kamsi do nitra hory. Věděla kam vede, ale její společníci o tom neměli ani tušení. Ještě chvilku se k ničemu neměli. Klapání jejich bot o vlhký kámen zaslechla daleko za sebou asi po půl minutě. Všichni vyrazili váhavě za ní. To jim to moc dlouho nevydrželo, pomyslela si Raven a škodolibě se ušklíbla. Zanedlouho se za ní ozval šepot: "Kam nás to vedeš?"

"Do Skrytého údolí. To je místo úplně ideální pro začátečníky. Primitivní příšery s nízkou úrovní, jednoduché a přehledné okolí. Skoro nikdo ho nezná a zároveň je to ve zlatém pásu," odpověděla jim, jako by to byla samozřejmost. "Budeme tu mít klid, abychom se trochu rozkoukali". Raven měla dokonale nastudované mapy oblastí až po padesátou větev. To všechno jen za ty dva dny, než je připojili. Také na to byla náležitě hrdá. I když, to nebylo zas tak složité. Mapy si byly tak podobné, že pro každou větev dokázala najít několik lehce zapamatovatelných orientačních bodů.

"A jak to, že to všechno víš? Pokud tedy nejsi admin, jak bys to mohla vědět?" vyprskl jeden z kluků a okamžitě se zastavil. Zíral nedůvěřivě na malou bělovlásku a vypadal, že už se ani nehne.

"Klidně si tu zůstaň. Já osobně se raději vyspím někde, kde není zima a vlhko. Ale je to na tobě," řekla nahlas a ani nezastavila. Věděla, že Skryté údolí je bezpečné i v noci, ale o téhle chodbě se v průvodci nic nepsalo. Nechtěla trávit noc na místě, o kterém nic neví. A už vůbec ne s tímhle remcalem za zády.

"Tak dobře, ale dlužíš nám vysvětlení," zavrčel ten kluk, když je zase dohnal. Raven jen kývla na souhlas a hned zase zrychlila. Doopravdy měla trochu strach, ale nechtěla to dát najevo. Nemohli by se tu nijak slušně bránit. Ani Luk by tentokrát nemohl pomoci. Jako pták se pro stísněné prostory moc nehodí a bojové zkušenosti tu podle všeho nikdo další nemá. Prostě úžasný, povzdechla si a v duchu proklela svůj smysl pro zodpovědnost. Kdybych je tam nechala, mohlo být všechno o hodně jednodušší, napadlo ji. Hned si ale vynadala, protože to by stejně nikdy neudělala. Na to měla až příliš propracovaný kodex chování.

Raven se snažila své pocity moc nedávat najevo. Kdyby se to dozvěděli ostatní, začali by určitě panikařit a to by pak byl teprve průšvih. Než tuto myšlenku stihla pořádně rozvést, objevilo se na konci temné chodby slabé světlo. Vypadalo to jako východ a jak se přibližovali, mohli toho stále víc rozeznat. Stromy, louky, kousek oblohy. Nic víc nebylo vidět, ale tohle jí prozatím bohatě stačilo. Pokud byla její domněnka správná, tak na ně nepřijdou. Určitě sem nikdo už dlouho nevstoupil, jinak by ta rostlina u vchodu vypadala jinak. Taky jsem u žádného z nich neviděla mazlíčka s křídly. No, budeme muset doufat, že nás tu nikdo nenajde, alespoň zatím, snažila se sam sebe uklidnit.