Zajatci pravdy

Kapitola CXLII~

Ahojky. Je tu nový díl a já doufám, že se vám bude líbit. Bohužel dneska nemám moc času, takže bez keců. Pište mi názory a komenty. Moc děkuji každému, kdo i napsal nějakou svou toerii a omlouvám se, že neodpovídám. V poslední době mi toho trochu přibylo. Budu se snažit to napravit. Tak zatím.

To už jí ovšem její učitel položil ruku kolem pasu a trochu jí popostrčil pryč. Až nyní se Ray začala bát následků svých činů.

Hned jak vešli do pokoje, L'argas za nimi naštvaně zavřel dveře. Kovové pláty se o sebe tiše otřely a Ray ucítila, že jí konečně pustil. Napětí a vztek z něj byly cítit na míle daleko a dívka se začínala bát, co jí k tomu vlastně řekne. Opatrně se na něj podívala a sklopila pohled k zemi.

"Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to bylo? Co jsi to tam předváděla?" zakřičel na ní, ale elfka na něj hleděla neutrálním pohledem. Snažila se držet své emoce pod kontrolou. Stále si byla vědoma toho, že ona je nikdo a on by si mohl v tuto chvíli dovolit prakticky cokoli a nikdo by proti tomu neřekl ani slovo.

"Co myslíš?" zeptala se ho a založila si ruce na prsou. Zajímala jí jeho odpověď. Nemá mi co vyčítat, pomyslela si dívka a zahleděla se mu vzdorovitě do očí. Kdybych to nechala jen tak být, mohlo by se stát, že se její energie nekontrolovatelně uvolní a tím by mohla zranit nejen sebe, ale i všechn ostatní, kteří by jí byli v té chvíli nablízku. Copak by mi někdo mohl zazlívat, že tu chci mít spřízněnou duši, na kterou se budu moci obrátit? Někoho, kdo je mi alespoň trochu podobný? To toho chci tak moc? ptala se dívka sama sebe.

Generál všechny její myšlenky pečlivě sledoval, ale jeho vztek se nijak nezmenšil. Zhluboka se nadechl, otočil se na patě a přešel k oknu. Díval se na Zemi, která líně visela pod nimi a ukazovala jim svou okouzlující tvář. Jak asi vypadala naše domovská planeta? pomyslela si Ray a cítila ve své duši podivné, tíživé prázdno.

"Proč jsi mi alespoň neřekla, o co se jedná. Měli jsme to udělat úplně jinak! Chápu, že tahle situace je pro tebe přinejmenším hodně nepříjemná. Ta možnost, že budeš mít ve své blízkosti někoho, kdo ti porozumí. Že už nebudeš sama mezi tolika neznámými Xaviji je určitě lákavá. le Ray, nezapomeň na to, že je tu stále ten problém s tvou krví. Ten nikdy nesmí vyjít najevo. Za žádnou cenu. Mohlo by to pro tebe být nebezpečné. Než zjistíme, kdo jsou tvoji předkové, nikdo se o tom nesmí dozvědět. Dokonce ani L'aureth s T'nerthem. Nechci ani pomyslet, k jakým událostem by tohle všechno mohlo vést," povzdech si L'argas a unaveně si promnul kořen nosu.

"Co tě tak děsí na tom, že mám modrou krev? " Nechápala Ray. "Proč se tak strachuješ o mé bezpečí. Ano, mohla bych být Strážkyně, ale z královského rodu rozhodně nejsem. To bych věděla. Zaprvé, nemusela bych tebe ani Ge'else poslouchat jako pejsek a zadruhé, bych to prostě poznala. Každý to pozná hned po přeměně a já tedy rozhodně žádné královské pocity nemám. Dokonce někdy pochybuji i o tom, že bych já mohla být Strážkyně. Někdy se na to doopravdy necítím," řekla dívka a podívala se na svého Vůdce.

Ten se k ní prudce otočil a vzal jí za ramena. "Ray, ty se nikdy nepodceňuj. Moc dobře víš, že tvé výkony jsou na někoho tak mladého a navíc necvičeného doslova impozantní. Ty nejsi, jako ostatní Zentiové. Narodila jsi se pro boj a i když tě to možná netěší, tak na to máš přirozený talent. Nevybral jsem si tě jen kvůli tvé hezké tvářičce, ale i kvůli potenciálu, který se v tobě skrývá. Už od tebe nikdy nechci slyšet podobná slova, jako - já na to nemám. Máš na to, jinak bych si tě za učednici nevzal. Možná k tobě někdy budu tvrdý a krutý, ale veř mi, je to jen pro tvé dobro. Nikdy nevíš, kdo se dívá. Tady mají i stěny oči a uši. A bohužel nejen stěny," pronesl tiše Xavij a objal ji.