Zajatci pravdy

Kapitola CLIV~

Ahoj, nová kapitola je tu a já doufám, že se vám bude líbit. No, snad se dozvíte něco o Ray'litině minulosti. Já se s vámi pro dnešek loučím. Tak zatím ahoj!

"Já vím," usmál se a pokynul jí, ať ho následuje do širokého vchodu jeskyně, jejíž tmavé ústí se otevíralo nedaleko od nich. Ray se nejdřív vůbec nechtělo, ale nakonec svoji váhavost odhodila stranou a následovala ho do temnoty.

Všude byla neproniknutelná tma a Ray, přestože ve tmě díky svým Zentijským smyslům viděla poměrně obstojně, se každou chvíli strachovala, že zakopne. Ostatně nebylo by to poprvé, připomněla si a ve tváři se jí mihl úsměv, ktery však hned nato vystřídal bolestný výraz. Bylo jí líto, že L'argase takhle využila, ale neměla na výběr. Musela, jinak by se její milovaný ochránce rozplynul a Ray'lith věděla, že to by neunesla.

I tahle chvilková nepozornost jí málem stála pevnou půdu pod nohama. Škobrtla. Kdyby se včas nezachytila skály napravo od ní, určitě už by se válela po špinavé a stoprocentně vlhké zemi.

"Dávej pozor. Ještě se mi tu přizabiješ. Jak si myslíš, že bych to potom vysvětloval tvému otci?" zasmál se Dot'rath, který se na ní pobaveně otočil.

"Řekla bych, že zrovna on by to vzal s ledovým klidem," zavrčela Ray a raději se víc než svým myšlenkám začala věnovat temné chodbě, která vedla kamsi do nitra hory. Sakra. Tak tohle už začíná být klišé, pomyslela si a najednou se s úlekem zastavila. "Dot'rathe, nevedeš mě náhodou na nějakou vaší základnu. Jak už před chvílí poznamenal Adrasiel, mohla bych na sobě mít nějaké sledovací zařízení," pronesla si dívka a zahleděla se na draka, který se pomalu a s jistými obtížemi sunul za nimi, chodbou která byla pro jeho velikost přece jen poněkud úzká. Stísněným prostorem se sice s funěním, ale jinak bez větších problémů protáhl, ale že by mu to dělalo nějakou velkou radost, tak na to rozhodně nevypadal.

"Ne, nevedu a taky se nemusíš bát. Já s sebou vždycky nosím lior, to je moc šikovná věcička, rušící veškerou činnost xavijských zařízení, pracujících na základě vydávání a zpracovávání jakéhokoli signálu. Tady jsme v bezpečí. Při razii na základnu pod hradem se sem stihla evakuovat většina našeho personálu," pokrčil rameny. "Nemusíš se bát, že by nás tu našli. Ti dva tě neměli jak sledovat, pokud tedy nepoužili senzory na naší základně. Ale na to máme poměrně sofistikovaná hesla, která se jednou za čas změní. Museli by mít s sebou minimálně jednoho hodně šikovvného hackera. Což si myslím, že určitě nemají."

"Dobře, ale mohu mít ještě jednu otázku?" zeptala se ho a tázavě nadzvedla obočí.

"Jistě, jen se ptej," pokýval hlavou a věnoval jí vlídný úsměv.

"Proč jsi mě vlastně zachraňoval, vždyť existuje mnoho důležitějších a schopnějších Zentijů, než jsem já," pronesla dívka a naklonila hlavu na stranu.

"Ach tak," zasekl se zničeho nic na jednom místě a chvíli si ji pátravě prohlížel. "Ty stále nevíš, kdo jsi, že ano," povzdechl si a znovu vykročil. V jeho tváři se objevil takový hloubavý výraz, jako by zvažoval, co může říct, a co už ne. Ray se na něj chvíli jen dívala a stále nedokázala pochopit, proč v jeho pohledu vidí i náznak lítosti a smutku.

"Ne. Tedy ne úplně. To, že mám modrou krev by naznačovalo, že jsem někdo ze Strážců, nebo Nejvyšších. Tedy to druhé mi nepřijde moc pravděpodobné," zamyslela se dívka. "To bych nemusela poslouchat ani tu královskou rodinu ne?" nadhodila a s očekáváním natahovala uši, jen aby slyšela jeho odpověď.

"De facto bys jí nemusela poslouchat ani teď. Nejsi žádná Xávi. Víš, vy Zantiové musíte poslouchat jen a pouze Vládce, kteří velí vašemu národu již odnepaměti. To samé platí i pro nás," pronesl elf s šedivými vlasy a zastavil.