Zajatci pravdy

Kapitola XXIII~

Ahojky, tak je tu nový díl. Nevím, jak to teď bude s vydáváním nových kapitol. Od teď do konce prázdnin budu lítat z jednoho místa na druhé. No, doufám, že to chápete. Pokusím se vydávat pravidelně, ale nic neslibuju.

Stíny podsvětí

Chris s Maleken procházeli ztichlým temným parkem. Bylo už dost pozdě a touhle dobou by nikdo rozumný neměl být venku. Xaviové chodili po ulicích a hlídkovali. Připomínali spíš děsivé postavy z nočních můr, než strážce pořádku. V rukou třímali plazmové zbraně a detektory známek života. Poslední dobou se jich tu potuluje pořád víc a víc, pomyslela si Maleken, když je těsně minula další hlídka. Rychle sklouzla pohledem k malému nenápadnému zařízení, které jí pevně obepínalo zápěstí. Vůbec netušila, jak je něco, tak malého jako tenhle náramek, může schovat před dokonalou xavijskou technologií. Už se Chrise několikrát ptala, ale odpovědi se nikdy nedočkala. Dokonce i kov, z něhož byl šperk vytvořen, jí připadal neobvyklý. Matně se leskl, trochu studil na zápěstí, ale zároveň jakoby vydával své vlastní světlo. Proto museli být velmi opatrní. Kdyby se nějak prozradili, nedopadlo by to pro ně asi nejlépe.

Když byla hlídka konečně z dohledu, mohli vylézt ze svého úkrytu za jedním z mnoha Flee (šestimístné zastřešené vznášedlo, v osmdesátých letech dvacátého prvního století nahradila auta), které jeho majitel odstavil hned u hlavního vstupu do parku.
Už před sebou měli jen poslední úsek cesty. Maleken, oblečená v černé mikině a černých kalhotách, opatrně vykročila zanedbanými ulicemi okrajových čtvrtí Washingtonu. Trvalo jim necelou půlhodinu, než se dostali na určené místo. Zatím všechno probíhalo bez problémů, teď se ale museli skrývat každou chvíli.

Něco se mi tu nelíbí, pomyslela si Maleken. Nakonec to raději pustila z hlavy. Musela se soustředit na cestu. Chris jí najednou prudce trhl rukou. Zapotácela se a narazila do něj. Kdyby se v poslední chvíli nekousla do jazyku, asi by slabě vyjekla. Její druh najednou oba přitiskl ke zdi a naznačil, ať je zticha. Už byli jen kousek od vchodu do starých sklepů pod opuštěnými budovami. Dříve tu stávaly velké výzkumné ústavy a pracovaly tu tisíce vědců. Teď tady zbyly jen chátrající ruiny. Všechno zarůstalo křovím a pod nohama jim rejdily vyplašené krysy. Najednou se přímo před nimi objevila dvojice xavijských vojáků. Maleken zadržela dech a úplně ztuhla. Tep jí vylétl do závratných výšek a srdce se rozbušilo tak hlasitě, až hrozilo, že se po nich strážní otočí. Nakonec jen prošli nevšímavě kolem.

Oba dva si oddechli. Chris mlčky ukázal Maleken zdvižené palce. Potom zkontroloval, jestli je čistý vzduch, aby mohli zase vyrazit dál. Měli před sebou poslední trochu frekventovanou ulici a potom by to už nemělo být nic složitého.

"Můžeme," ozvalo se zašeptání těsně vedle dívčina ucha. Mal rychle přikývla a stáhla si kapuci mikiny víc do čela. Zkontolovala svého společníka a vyrazila. Schovávala se ve stínech s takovou obratnosti, že jí ani chrisovy zkušené oči nebyly schopné sledovat. Za těch pár měsíců, co se přidala k odboji, to už brala spíš jako rutinu. Když se nad tím zamyslím, tak mi schovávání vždycky docela šlo. Hlavně, když se jednalo o schovku v přírodě. Lidi mohli koukat přímo na mě a přesto mě neviděli. Taky mi to vždycky šlo s počítači, pomyslela si Maleken. Rychle však vrátila zpátky do současnosti. Moc dobře si pamatovala, jak to dopadlo posledně. Vzpomínky​ na minulost jí nikdy nedělaly moc dobře. Pevně semkla rty a donutila se pokračovat v postupu. Už je téměř u vchodu do sklepení jedné z budov. Nesmí to pokazit.