Zajatci pravdy

Kapitola XCV~

Ahojky tak jsem zase tady. Poslední dobou mi pomalu ubývají předepsaný kapitoly. Doufám, že to zase stihnu dopsat. O víkendu se o to pokusím. No kdyby se měl interval prodloužit, hned vás informuju, sice doufám, že se to nestane, ale do úterka mám co dělat. Zatím se mějte a znovu se tu objevím v pátek.

A v tu chvíli se podlaha odsunula a vypustila komando vstříc jejich cíli.

Luk

Vlasy blonďatého mimozemšťana byly pečlivě schované pod přilbou, kterou tak nesnášel. Stále si v ní připadal jako v krabici, i když se o xavijském vybavení rozhodně nedalo říct, že by bylo nepohodlné. Dokonce ani nemohl svému staršímu bratrovi ukázat, jak moc jej jeho řeči nudí a nezajímají. Musel to prostě jen v klidu přetrpět.

Tohle je hon nebo lov? Už ani nevím co řekl. Každopádně to nebude ani jedno. Tohle je jen nahánění našeho vlastního druhu! Nedá se to považovat ani za přípustné, natož ze morální! Co se to z nás sakra stalo! nadával v duchu.

Tyhle myšlenky bych, být tebou, teď raději nechal na pokoji. Ge'els se k nám ještě nepřipojil, ale brzy to udělá. Nebyl by rád, že na to myslíš zrovna několik minut před bitvou, napomenul ho hlas v jeho hlavě. L'aras se už zase přehraboval, kde neměl.

Tomuhle se ani nedá říkat bitva! protestoval Luk a rozzuřeně se podíval vpravo vedle sebe. Tak nějak tušil, že se jeho sourozenci budou držet poblíž. Údajně aby na něj dohlédli.

Nemá cenu se o tom teď dohadovat. Dostali jsme rozkazy a těch se musíme držet. Jsme Xavijové, na to nezapomínej, upozornil ho opět generál a postava vedle něj jen otráveně potřásla hlavou.

Takže je to on, pomyslel si Luk a už si hleděl svého. Taky mi to mohlo dojít podle té úžasné výzdoby jeho zbroje. Jsem to ale hlupák, povzdechl si Luk, když si všiml slabě světélkujících modrých kruhů, které zdobily bratrovo brnění. Nakonec mu dal neochotně za pravdu a raději se soustředil na cestu.

Bojová loď je vysadila asi deset metrů nad zemí. Speedry, na nichž všichni seděli, se prudce rozletěly kupředu prakticky okamžitě. Gravitační polštáře, které držely malá plavidla nad zemí se pomalu zmenšovaly a pouštěly tak letce níž a níž, až se nakonec vznášeli necelého půl metru nad zemí. Jejich aerodynamické tělo bylo vepředu mírně do špičky a k zadní části se rozšiřovalo. Na výšku mohl mít stroj něco kolem jednoho metru. Široký moc nebyl, jelikož všechno byly pouze jednomístné stroje, které v případě nouze uvezly maximálně dva xavijské pasažéry. Lesklý, nepravidelný povrch se skládal z mnoha bodců, jehliček a výčnělků, které zabraňovaly nepříteli se byť jen přiblížit. Malý display, šikovně vsazený hned za místem řidiče, ukazoval výšku nad povrchem, aktuální rychlost, polohu ostatních a připravenost zabudovaných laserových zbraní. Veškeré tyto funkce se ovládaly buď dotykem na obrazovku nebo několika nenápadnými knoflíky, zabudovanými hned vedle, asi jako dlaň velké, slabě zářící koule, pomocí které se řídil směr a náklon zařízení. Většina z Xavijů ovládala své stroje pomocí mysli. Tato zařízení tu byla jen pro případ, že by se něco stalo se systémem, který je propojoval. Ovšem byly tu i jisté výjimky. Mezi ně by se dal dost dobře započítat i L'argas, který si létání vždycky užíval a to zcela bez zábran.

"Za chvíli budeme na místě. Mor'grethe, svůj úkol znáte. Bratři za mnou. My letíme jinudy." Ge'elsův hlas byl tvrdý a neúprosný. Šípová formace ve které byli seřazeni se rozdělila. První tři letci se oddělili. Místo ke hradu, který byl cílem hlavní úderné jednotky a celému údolí dominoval se vydali podél skalní stěny pryč.