Zajatci pravdy

Kapitola XXXII~

Ahojky. Nová kapitola je tu. V pondělí jedu na turisťák, takže nevím, jak to od té doby bude s vydáváním. Každý váš komentář mě vždy potěší. Dneska se tu nebudu zbytečně dlouho vykecávat. Užijte si kapitolu.

Dee a DD

A zrovna v tu chvíli se znovu objevil Generál.

"Zdravím vás, mí milí mladí odbojáři. Doufám, že vás naše malé představení moc nevyděsilo. Jen mě tak napadlo za vámi na poslední chvíli zaskočit. Doufal jsem, že byste se nám možná ještě chtěli s něčím svěřit. Ale jak to tak sleduji, tak spíš ne," zakončil svůj posměšný monolog. Když viděl jejich odmítavé výrazy, jen teatrálně zakroutil hlavou.

"Veliteli! To nemáš zapotřebí. Chováš se jako člověk! Tohle je pod tvojí úroveň, nebo se snad pletu?" ozval se za ním naštvaný T'nertův hlas.

"Moc ti přirostli k srdci T'nerthe. Nezapomínej, že to jsou jen lidé nic víc," odfrkl si Generál, ale potom se otočil zpět k vyčkávající dvojici.

"Tobě orneth, jsem chtěl jenom říct, že i kdyby ses nezapletla do odboje, stejně bychom se tu dnes setkali. Je vidět, že svému osudu nikdo neunikne," ušklíbl se vysoký voják a odkráčel pryč. Maleken doufala, že nadobro.

Jeho slova pochopila prakticky okamžitě. Stejně by mě vybrali, pomyslela si. Než stačila pořádně vstřebat tuto myšlenku, ozval se známý hlas: "Maleken, jsi na řadě."

T'nerth na ní čekal u stázové komory. Nespokojeně se mračil a díval se na dveře, za kterými jeho nadřízený zmizel. Ale když se před ním objevila Maleken, na obličeji se mu objevil lítostivý úsměv.

"Drž se. Původně jsem myslel, že to sem nestihnu včas, ale nakonec se mi to podařilo. A hlavně se tam nenech zabít," kladl jí na srdce, když nastavoval počítač a připevňoval čip na její spánek. Víc toho už říct nestačil.

"Pokusím se. A děkuju," zamumlala. Stále žasla nad jeho trpělivostí a určitou starostlivostí. Chtěla ještě něco říct, ale to už se jí svět začal před očima rozplývat, až se propadla do naprosté tmy.

***

Dívčino vědomí se objevilo na pro ní neznámém místě. Všude byla naprostá tma. Jediné, co v tu chvíli viděla, byly dvě zářící ikony. Jedna z nich vypadala jako vesmír a v něm bojující stroje. Byly skoro stejné jako křižníky z nového sci-fi filmu "Na kraji vesmíru", které přišlo do kin poměrné nedávno. Tedy do té chvíle, kdy byla naposledy na Zemi.

Druhý obrázek zobrazoval bojovníky s meči a luky. Kolem nich stála podivná zvířata. Vypadala jako psi, nebo vlci. Jen větší. O hodně větší.

Maleken ihned zvolila tento svět. Po dlouhých rozhovorech s Chrisem se rozhodli, že fantasy zaměření je pro ně to pravé.

Hned, jak pomyslela na svět plný magie a bojů, se tma kolem ní rozplynula. Ikony zmizely a nahradilo je o něco příjemnější prostředí. I když ne o moc. Po její pravé ruce se rozprostíral hluboký les. Vypadal temně a nebezpečně. Staré stromy se kroutily do podivných tvarů. Některé z nich dokonce připomínaly postavy. Tu a tam zahlédla namodralé světélko. Hned, jak se tím směrem podívala, zmizelo, aby se hned vynořilo na jiném místě. Odněkud zdáli se ozvalo ospalé zahoukání sovy. Celkem pěkné místo, pomyslela si.

Napravo od ní tekl malý potůček. Vypadalo to skoro idylicky. Tu a tam z něj vyčníval oblý kámen. Ryby ani žádné další živočichy v něm Maleken nenašla.