Zajatci pravdy

Kapitola CLVIII~

"Už jsem si myslel, že se tohoto dne nikdy nedočkám," špitl a nakonec ještě tišeji dodal: "sestřičko."

Ray tam jen zaskočeně stála a nevěděla, co má dělat. Sestřičko, sestřičko. Stále se jí to oslovení opakovalo v hlavě. Cítila, že ten Zentij nelže. Podvědomě veděla, že je to její dlouho ztraceny bráška, ale stále se tomu bála uvěřit. Po tolika letech bylo velmi nepravděpodobné, že by se setkali zrovna v sousedních celách xavijské věznice. Ale co když se náhody doopravdy stávají? Možná, že je nakonec dobře, že jsem se nechala chytit, pomyslela si a opatrně opětovala jeho stisk..

"Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím," zešeptal a sevřel jí ještě mnohem pevněji než předtím. Jako by jí už nikdy nechtěl pustit.

Najednou se nad nimi ozvalo další zašustění křídel a k zemi se snesla černá dračice se zelenýma očima. Ray se na ní zvědavě zahleděla. Ovšem velký šupinaty tvor udělal něco co Ray rozhodně nečekala. Nahrbila se, takže svým postojem připomínala spíše psa a celá se důkladně otřepala. V ten moment oba Zentije pokropila sprcha ledové vody. An'dreth uskočil od Ray a nasupeně se podíval na dračici.

"Avril! Kolikrát jsem ti řikal aby ses neoklepávala na mě, ale oklepat se na návštěvu, tak to už je vrchol," obořil se na svou dračici mladík, ale pobavený úsměv mu z tváře nezmizel.

"Nemá mi sahat na to, co je moje," promluvila dračice. Dokonce i Ray jí slyšela. Hned na to si kolem An'dretha obmotala svůj dlouhý ocas tak těsně, že se chudák nemohl skoro ani pohnout.

"Ty jedna přerostlá, majetnická ještěrko," nadával tiše černovlasý a Ray se smíchy doslova popadala za břicho.

"A ke všemu! Ona je naše, tudíž na ni se můžu otřepávat, jak se mi zachce," pronesla vesele dračice a vyplázla při tom svůj dlouhy hadí jazyk.

"Tak to jen přes moji mrtvolu ségra. Ona je moje," bránil si jí hned Adrasiel a předníma nohama si Ray přitáhl k sobě.

"No podívejme se! Konečně jsi se dostal z těch šílených depresí. To je super. Byla s tebou poslední dobou nuda, prcku," popíchla ho dračice a konečně pustila svou vzpírající se oběť.

An'dreth se na svou Ochránkyni uraženě zadíval a potřásl rezignovaně hlavou. Se slovy: "Takhle to tu vypadá pořád," došel k Ray a odtáhl jí kousek stranou od hašteřící se dvojice.

"Tak povídej," pobídl jí a hned se pohodlně zvelebil na kovové podlaze. Jeho bílé, volné kalhoty a bílá košile sice dokonale zakrývaly jeho postavu, ale Ray moc dobře věděla coby pod nimi uviděla. Dřív to možná byl dokonale vycvičený bojovník, ale nyní... Ray nechtěla ani pomyslet. Sice nepochybovala o tom, že by se zvládl bránit velmi dobře, ale dlouho by určitě nevydržel. Nejen, že netrénoval už minimálně jedenáct let, ale ani místní strava nejspíš nebyla nic moc.

"Nevím, co bych ti měla povídat. Na mém životě nebylo nic moc zajímavého. Do sedmnácti normální člověk a pak to šlo všechno do háje. No, ale o mě potom, bráško. Hlavně chci, ne, potřebuju vědět, jak doopravdy probíhal ten útok. Já, víš......," koktala Ray a až po chvíli se donutila tu větu vyslovit. "Celou tu dobu jsem žila v domění, že jste mrtví," zašeptala a sklopila pohled k zemi.

"Ray, to je mi líto," zešeptal a přitáhl jí do svého hřejivého obětí. Dívce po tvářích skanuly první slzy a za nimi brzy následovaly další. Její nesoustředěnost se projevila na její energii, která se částečně odpoutala od jejího těla a v podobě mlhy se přikradla k jejímu bratrovi. Hned, jak se ho dotkla, objevil se před zentijovýma očima obraz mladé dívky, která seděla v trávě, u dvou černých, náhrobních kamenů. Byla na nich vyryta jemu tak moc dobře známá jména. Andy, Amy, Rei Blackovi. Malá, černovlasá holčička s modrýma očima, měla kolena pod bradou. Její kukadlaplavala v slzách a pohled, kterým se na to smutné místo dívala prozrazoval, že její bolest bude trvat ještě hodně dlouho a nikdy asi úplně neodezní. Vždycky tam bude někde schovaná. Vzpomínka odezněla stejně rychle, jako přišla. Za pár vteřin po ní nebylo ani památky, ale ten pocit lítosti a smutku tam stále byl.