Zajatci pravdy

Kapitola XIX~

Ahojky!!! Tak jsem tu s dalším pokecem, který skoro nikdo nečte, ale to je fuk :D :P. Další na mém seznau věnování je jedna úžasná osúbka pod jménem... halouz111. Tobě bych chtěla moc a moc poděkovat za všechny ty komentáře pod příběhem, podporu, votes. Chtěla bych ti říct, že jsi naprosto super člověk a jen tak mezi námi, toho šťouravého člověka jsi utřela bezvadně. Za to ti děkuji :D 

Údolí vzpomínek

O tři měsíce později

Raven ležela v trávě a skrz zavřená víčka cítila hřejivé sluneční paprsky. Byla to přesně ta chvíle, kdy se jí nechtělo dělat vůbec nic. Mohla jen líně ležet a přemýšlet. Oproti normálu docela příjemná změna.

Za poslední tři měsíce skoro nezastavila. Překonala další dvě větve, ale s pomocí Luka a jejich nového společníka to nebyl vůbec žádný problém. Jak už jste si asi stihli domyslet, ochočení draka proběhlo úspěšně.

***

Hned jak bělovláska s vejcem vstoupila do hnízda, objevila se na skořápce tenká prasklina. Netrvalo dlouho a mládě se začalo klubat. Po chvilce se objevila malá, stříbrná hlavička. Oči malého dráčka byly nebesky modré a někoho jí tím velmi připomínaly. Nedokázala si ale vybavit koho. Opatrně vzala dráče do náruče. Vypadalo sice bezbranně, ale když zívlo a otevřelo tlamu, objevily se dvě řady malých, ale určitě velmi ostrých zubů. Jeho šupiny byly hladké a na dotek příjemně hřály.

Malé stvoření se podívalo na dívku tím nejroztomilejším pohledem a v ní jako by se něco navždy změnilo. Cítila, jak se duše toho tvora přimkla k té její.

"Ty jsi moje?" ozvalo se dívce v hlavě.

"Tvoje?" zeptala se, nechápajíc, co tím to nádherné stvoření myslí. Potom si vybavila všechny možné knihy a filmy o dracích a jejich jezdcích.

"Ano moje. Draci jsou, jako jediné bytosti vytvořené přímo systémem hry, schopni samostatně myslet. Získáváme informace o všem, co vidí ostatní. Máme znalosti všech draků, kteří byli před námi. A Hra má naprogramováno, že jezdci na dracích se mohou stát jen lidé s určitými charakteristickými vlastnostmi. A ty jsi teď moje."

Raven pozorovala maličkého dráčka a snažila se vstřebat jeho slova. Asi se tvářila dost nechápavě, protože se v její náruči trochu zavrtěl. To jí probralo a ona byla konečně schopná odpovědi.

Myslel jsi tím​, že jsem tvá jezdkyně? zeptala se raději.

Ano. Přesně tak. Jen jsem si nemohl vzpomenout na to slovo. Dráče vycenilo zuby, až to dost připomínalo lidský úsměv. Ten za chvilku nahradil prosebný pohled. Nechci se nijak vnucovat, ale už mám celkem hlad.

Bělovláska na něj chvilku němě zírala. Potom přišel neovladatelný záchvat smíchu.

Nechápu, co je na tom tak vtipného, poznamenal ukřivděně. Nebo možná poznamenala?

Když se dost vysmála, uvědomila si, že se ho ještě nezeptala na jméno. Drak jako by věděl na co myslí a hned jí odpověděl: Re. Jmenuji se Re.

Raven, těší mě. Představila se a spiklenecky na něj mrkla.

A tak Raven získala draka. Nebo bych spíš měla říct, že Re získal ji.

***

Ze sladkého snění dívku vytrhlo šimrání na tváři. Zavrtěla se a chtěla spát dál, ale po chvilce jí něco jemně šťouchlo do žeber. To už bělovlásku donutilo otevřít oči. Nad ní se skláněl Re a koukal jí zblízka do očí. Jeho stříbrné šupiny se leskly ve slunci. Za tu krátkou dobu, co je s nimi, už pěkně vyrostl. Nejvíc to bylo vidět  v prvních dvou týdnech. To se z malého dráčátka stal drak o velikosti dobře krmeného poníka. V posledních týdnech už neroste tak rychle jako zpočátku, ale i tak měří od hlavy ke špičce ocasu asi tři metry a na výšku tak metr devadesát. A stále roste. Dle jeho názoru to takhle bude pokračovat přibližně do jeho tří let. No nazdar.

Chtěla jsi, abych tě vzbudil, tak tě budím, ozval se Raven v hlavě jeho hlas. Znělo to trochu provinile.

Promiň nějak jsem na to zapomněla, odpověděla a jemně ho pošimrala na čumáku. Vypadal tak roztomile, když se styděl.

Konec rozplývání. Jde se na věc, snažila se dívka nějak donutit své tělo k aktivitě. Svaly měla po dlouhém ležení celé ztuhlé a po včerejším usilovném lovení nejrůznějších příšer jí bolelo snad úplně všechno. Pomalu se zvedala na nohy a mírně se při tom zakymácela. Re bleskově zareagoval a opatrně jí podepřel napůl roztaženým křídlem.

Děkuju ti, usmála se na svého draka, když získala ztracenou rovnováhu.

Není zač, odvětil Re a v jeho hlase se objevil náznak úsměvu. Raven se často přistihla, že hodně dobře odhaduje pocity svých společníků. Re byl v tomto ohledu mnohem bezprostřednější, než bílý havran. Jeho povaha byla velmi přátelská a otevřená. Byl to hodný, věrný přítel a dokázal Raven kdykoli podpořit. Zato Luk se poslední dobou choval přinejmenším podivně. Stále někam mizel a často ho celé odpoledne neviděli. Potom se zničeho nic objevil kousek od nich a dělal, jako by se nic nestalo. Raven ho několikrát nachytala, jak si ji zkoumavě prohlíží. Vypadal při tom tak ustaraně, až se jí zdálo, že ho něco trápí. Ale netušlila, o co by se mohlo jednat. Je to sice umělá inteligence, ale pokud by tu byl nějaký problém, tak by mi to snad řekl. Nebo ne? zamyslela se bělovláska, když zjistila, kterým směrem se opět zatoulaly její myšlenky.

Rychle zatřásla hlavou a vrátila se zpátky do přítomnosti. Lesní mýtina, porostlá hustou trávou, byla zalitá zapadajícím sluncem, které se prodralo skrze stromy. Ptáci zpívali a listí šelestilo v mírném vánku. Raven by si nejraději lehla zpátky do trávy a počkala na toho svého bílého opeřence, který se zase někam vypařil, ale už jí nebavilo pořád na něj jen čekat. Měsíce, které trávila v nižších větvích hry se prodlužovaly a to nebylo dobré. Nikdy neměla v plánu zdržovat se moc dlouho na jednom místě a tady už strávila času víc, než dost.

"Re, mohli bychom se ještě trochu proletět? Včera večer jsem severozápadně odtud zahlédla nějaké údolí. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsme ho ještě neprozkoumali," vyslala myšlenku směrem ke svému drakovi. V jeho očích začaly poskakovat veselé jiskřičky. Vypadal, že se na objevitelskou výpravu docela těší. Jeho výraz se ale rychle změnil. "A co Luk?" zeptal se ustaraně a otočil se směrem, kterým havran ráno zmizel. "Poslední dobou je pryč stále častěji. Nevíš, co by se s ním mohlo dít? Chová se pořád tak divně." prohodila Raven, když a něj nasedala. Pohodlně se mu usadila za posledním hřbetním ostnem a objala ho kolem krku.

Re se na ní otočil. Dýchací štěrbiny, které měl na spodní straně krku se trochu zachvěly. To už samo o sobě bylo znamení, že něco nechce říct. "Ne, nevím, ale raději bych se v tom moc nerýpal. Určitě k tomu bude mít dobrý důvod," snažil se bránit svého přítele. Jen co to vyslovil, prudce se odrazil a už byli ve vzduchu.

Země pod nimi se rychle zmenšovala. Tahle větev nebyla moc hornatá. Až na pár údolí, kterými se valily divoké řeky tu byly jen samé travnaté pláně. Doupě bosse našla už před několika dny, ale ještě chtěla nějaký čas počkat. Dokud nebyl tým kompletní, nechtěla nic riskovat. A taky hledala nějaké dobře ukryté místo pro svoji stálou základnu. Už tu jsem pár týdnů, a ještě tu asi chvilku pobudu. Měla bych si najít bezoečné místo, kam se budu moct vracet, pomyslela si a při tom si vzpomněla na Stíny. Trochu jí steskem píchlo u srdce, ale neměla čas se tím moc dlouho zaobírat.