Zajatci pravdy

Kapitola CXIII~

Tak jsem tady. Přesně jak jsem slíbila. Doufám, že se vám to bude líbit. Snad se nebudete moc nudit a já věřím, že nebudete. No já to nyní ukončim. Pokec bude na konci kapitoly.

L'argas

Elfčino tělo se rozzářilo tak silně, že přes oslňující světlo nebyl schopen vůbec nic rozeznat.

Co se to tu stalo? Jak je možné, že na sobě měla najednou úplně jiné oblečení. Může to souviset s tím, co jsme odhalili s Mor'grethem? Je to dost pravděpodobné. Její síla byla v ten moment nejsilnější, jakou jsem kdy u koho viděl. Ach jo, proč jsem něco neudělal dřív! Mohl jsem jí pomoci, ale neudělal jsem to! Jsem to ale blbec! Nadával si Xavij v duchu a s narůstajícím znepokojením sledoval tmu, která se kolem něj najednou rozlila.

"Doufám, že se jí to povedlo," pronesl sám k sobě. Jeho hlas zněl jinak. Nevěděl, čím to je, ale zdál se mu takový prázdný. Jako by bez náboje a jakékoli energie.

"Moc dobře víš, že jsi jí nemohl nijak pomoct," ozval se mu v hlavě velmi známý, konejšivý hlas.

"Silarie, proč si to myslíš?" Zeptal se zmateně generál. Na chvíli soustředil svou mysl. Jeho oči se při tom zavřely a on si představil svou strážkyni.

Když je znovu otevřel, stál před ním obrovský havran. Její bílé peří se lesklo a tmavé korálky očí, dominující celému jejímu moudrému, ptačímu obličeji, na něj zkoumavě hleděly.

"Není v našich silách jí nijak pomoci. Jejich kultura se změnila. Mají své postupy, které jim v takových situacích pomáhají. A my je neznáme. Nedokážeme jí pomoci. Vím, že ti přirostla k srdci, ale teď je to už jen a jen na ní," snažila se ho uklidnit jeho ochránkyně a jemně mu drcla zobákem do ramene.

"Jak ses to vůbec dozvěděla?" zeptal se podezřívavě její druh.

"Její vlastní ochránce křičí. Jeho duše se vzpírá a volá po té její, skrz na skrz proudy Sio. Kdybys byl mnou, i teď bys slyšel jeho zoufalý nářek," pronesla tajemně strážkyně.

"Takže je to samec? Nedokázala bys určit i jeho druh?" zajímal se Xavij. Bylo mu jasné, že má na otázky dost času. Proto zatím nespěchal.

"Samec je to určitě. Nezdá se, že by byl moc starý. Nečekaně, když je mladá i jeho svěřenkyně. Druh nedokážu přesně rozpoznat, ale určitě bude hodně silný," zamyslela se l'argasova ochránkyně.

„Hmm, to je tedy pozoruhodné. Docela by mě zajímalo, co je Raven vlastně zač. A nedívej se na mě tím svým vševědoucím pohledem. Moc dobře víš, jak to myslím," utnul silariny případné komentáře generál a podíval se před sebe. „Už budu muset končit. Za chvíli jsem venku. Potom to bude velmi rychlá akce," řekl a omluvně se na ní podíval.

„V pořádku. Chápu tě. Jen si dávej dobrý pozor na své myšlenky. Královna by nás mohla odhalit a to by nebylo dobré," varovala ho strážkyně a na rozloučenou mu zamávala obrovitými bílými křídly.

L'argas zvedl svůj pohled směrem k místu, kde zahlédl malé světélko. Stále se zvětšovalo, až nikde nebylo ani stopy o jakékoli temnotě.

Tak tohle je divné. Nevypadá to jako normální stav po odhlášení, zamyslel se Xavij a rozhlížel se kolem. Modré kruhy a půlkruhy tvořily svislé řetězce a v ten moment L'argasovi došlo, kde by se vlastně mohl nacházet. Jsem v centrálním systému. Ale to znamená, že se jí to povedlo a tohle je jen krátká mezistanice na cestě ven. Nechápu, proč mě to taky nenapadlo. Sice by to bylo zdlouhavé a energeticky náročné, ale dalo by se to provést. To ovšem neřeší jednu otázku: Jak se jí povedlo nás odhlásit a ke všemu, jak je možné, že to udělala tak neuvěřitelně rychle? To bych nezvládl ani já, natož ona. Xavijův mozek pracoval na plné obrátky. Během vteřin analyzoval všechna dostupná data a snažil se nějak využít volný čas, který mu zbýval. Sakra. Doufám, že se to nějak vysvětlí, jelikož logický výsledek téhle události bude přinejmenším zajímavý.