Zajatci pravdy

Kapitola LXIX~

Ahooooj! Nový díl je tu a já jsem i přes dnešní nával písemek stále naživu. Měla bych to oslavit, protože to byl fakt nářez. Snad se vám bude kapitola líbit. Uvidíme s jakou teorií přijdete dneska. Hihihi

Tma, nekonečná a ničím neředěná. Nic, co by ukazovalo, kde se dívka vlastně nachází. Necítila tělo, jen něčí přítomnost. Jako by někdo stál těsně vedle ní, ale přesto tam nebyl. Netušila, kde ona sama končí a kde začíná někdo jiný, ale někdo tam určitě byl.

"Otče?" zaslechla najednou An'drethův hlas. Připadalo jí to jako věčnost, co ji Luk uvedl dotohoto stavu. Proč to vlastně udělal? ptala se sama sebe a snažila se v temnotě alespoň něco rozeznat. Neúspěšně.

"Co se děje synu?" ozval se tam další, jí povědomý hlas. Byl to asi ten autoritativní Xavij, tedy myslela si, že to byl mimozemšťan.

"Nejsem si úplně jistý, ale ve skutečném světě se něco muselo stát. Děje se něco divného. Nechápu to," povzdechl si Andy, jak mu v duchu říkala. Sám mi to navrhl, uvědomila si a dál bedlivě poslouchala.

"Co se stalo?" zazněl, jako by z dáli hlas, který neznala. Byl pro ni zcela nový, ale i přesto se jí zdál nějakým způsobem známý. Ten rytmus a nepatrné prodlužování posledních samohlásek jí někoho tolik připomínalo. Ovšem, když se snažila vzpomenout si, byť na jedinou, nepatrnou podrobnost, nemohla na nic přijít. Jako by jí vzpomínky někdo zablokoval.

"Mami. Co ty tady děláš? Myslel jsem, že tento styl komunikace neschvaluješ," podivil se její nový známý a na chvíli se odmlčel.

"Zoufalá doba si žádá ještě zoufalejší opatření, na to nezapomínej synku," upozornila ho matka. V jejím hlase se odrážel úsměv, který určitě rozsvítil celou její tvář. "Ale na něco jsem se tě ptala. Co se děje? Vypadal jsi tak rozrušeně," ptala se starostlivě.

"Pamatujete si na toho špeha, který nám sem nedávno pronikl?" položil jim řečnickou otázku. Evidentně to byla věc, kterou si nelze nepamatovat.

"Na to doopravdy nejde zapomenout," povzdechl si znovu Andrethův otec a odmlčel se. Na okamžik mezi nimi zavládlo tíživé ticho.

"Nebyl to zvěd, ani nic podobného," dovolil si po chvíli promluvit nejmladší z tříčlenného osazenstva toho podivného místa. Ač se Raven snažila co jí síly stačily, nenapadlo jí, kde by se vlastně mohla nacházet. To místo pro ni bylo zcela neznámé. Možná jsem se napojila na nějaký druh telepatické komunikace, napadlo jí záhy.

"A kdo by to podle tebe mohl být. Snad nevěříš tomu, že to byl jen nějaký výplod naší fantazie," smál se mu další hlas. Ten jsem už taky někde slyšela. Jak jen se jmenoval? S'leth? Tak nějak to bylo? přemítala dívka usilovně.

"To bych si nedovolil," ušklíbl se An'dreth, ale hned pokračoval: "Raven je člověk. Ani ona sama nechápe, jak se na naší konverzaci mohla napojit, že je to tak prcku?" teď už se naplno smál a bělovlásce až po několika vteřinách došlo, že ta poznámka byla směřována na ní.

"Ups, zdravím," zamumlala a snažila se nějak prohlédnout tu nekonečnou temnotu.

"To jsi nás nemohl upozornit, že je tu celou dobu s námi? Co kdyby byl tvůj úsudek špatný a ona byla opravdu nějaký špeh. Mohl jsi nás vážně ohrozit!" Pokáral ho otec.

"Tvůj táta má pravdu," přidala se do jejich konverzace žena, kterou zaslechla již předtím.

"Nechci se vám do toho nijak vměšovat, ale pořád ještě jsem tady," zavrčela Ray nevrle. Kdyby mohla, hodila by po nich moc nehezký pohled, ale vzhledem k tomu, že neviděla ani na krok, nemohla tim pádem dělat vůbec nic.