Zajatci pravdy

Kapitola LXXVIII~

Ahoj. Je tu nový díl. Snad se vám bud líbit. Možná poznáte další stránku jedné naší postavy a snad se vám bude líbit. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží. Užijte si díl 😁😂

Prosba

Raven se probudila a zmateně se rozhlížela po pokoji. Chvíli jí trvalo, než se rozpomněla na události předchozího dne. Všechno bylo tak matoucí a intenzivní. Dělo se toho tolik, že se to od jejího posledního setkání s jejími přáteli zdálo jako věčnost. Dívka si unaveně promnula oči a stále se rozkoukávala. Vypadalo to, že je sama. Ne, že by jí to nějak vadilo. Zdálo se to spíš jako určitá forma vysvobození. Za posledních třináct měsíců na ní skoro neustále někdo dohlížel. Ale teď měla konečně klid. Sice tu mohly být sledovací zařízení všech možných i nemožných tvarů, ale to nebylo to samé.

Její dobrá nálada jí ovšem dost rychle přešla. Po prvních pěti minutách už nevěděla, co tu bude dělat. Koukala na kovový strop své kajuty, nebo co to vlastně bylo a přemýšlela o včerejšku. Na jeden den toho bylo poměrně dost. Vytrhli jí z virtuální reality, zabodávali do ní jehly, seřval jí zdejší místokrál, málem zničila jednu ordinaci, pohádala se s matkou svých Xavijských přátel a málem zničila svou energií všechno kolem sebe. Ne nutně v tomto pořadí.

Jak dokonalé, pomyslela si a sarkasticky se při tom ušklíbla. To by nebyla ona, kdyby se kolem ní nerojily jen samé problémy. Potom vstala a přešla do koupelny. Když otevřela dveře, bylo jí jasné, že tohle bude rozhodně zajímavý zážitek

Vybavení zdejších místností bylo jednoznačně Xavijské. V rohu byl výklenek se skleněnými dveřmi. Normálně by to považovala za sprchu. Ovšem v tom byl ten háček. Žádná sprcha tam nebyla. Raven si řekla, že tohle počká a vrátila se k prozkoumávání zbytku místnosti. Asi o dva metry dál se ve vzduchu vznášela poměrně mělká kovová mísa. Když k ní přišla, zjistila, že je skoro až po okraj vyplněná vodou. Takže umyvadlo tu mají normální,tedy v rámci možností, podotkla a otočila se kolem své osy. Jí samotnou překvapilo, že si nevšimla dvou černých osušek, pověšených hned vedle sprchového koutu. Ale dominantou celé místnosti bylo obrovské zrcadlo, zabírající téměř polovinu stěny. Ale když na sebe pohlédla, zpozorovala jednu výraznou změnu. Nebyly to delší vlasy, ospalý výraz, ani kruhy pod očima, které se zdály o trochu menší než včera. Byla to ta matná, skoro neznatelná záře, která pokrývala celé její tělo. Modré pruhy jí obepínaly končetiny a mísily se s černou, která vyplňovala zbytek těla. A nakonec bílá. Ta se vyskytovala jen v oblasti jejího srdce. Připadalo jí to zvláštní, ale nějakým neznámým způsobem známé. Jako by to už někde viděla. Marně tam postávala a snažila se vzpomenout, ale po několika zbytečných pokusech to raději vzdala.

Co kdybych zkusila přijít na kloub té Xavijské technologii, napadlo jí. Proč ne? Zatím mě nikdo neshání a přece se tu nebudu ukousávat nudou, přilétlo jí hlavou. Ta myšlenka jí na tváři vykouzlila přidrzlý úsměv.

Chvilku bojovala s kombinézou, nebo co to vlastně bylo. Černá upnutá věc, kterou na sobě měla po svém probuzení nápadně připomínala uniformy Xavijských bojovníků. Jen bez toho pancíře. Hladká, pružná látka jí obepínala tělo a Ray nemohla přijít na to, jak se z toho vlastně leze ven. Až po několika minutách hledání jakéhokoli švu, zipu, nebo něčeho, co by se tomu alespoň vzdáleně podobalo, jí napadlo zkusit si prohmatat záda. Přesně podél páteře se jí táhla velmi úzká linka. To bude ono, pomyslela si, ale ani tak její plán na vysvobození z oné věci nebyl nic moc. Zatím stále neměla nejmenší tušení, jak se to používá. Zkusila po tom přejíždět prsty nebo zatahat za lem u krku, ale nic. Co když se na to musí jinak, napadlo jí. Vzhledem k tomu, že se tu skoro všechno ovládalo dotykem nebo telepaticky. Nejspíš přišel čas na vyzkoušení druhé možnosti.