Zajatci pravdy

Kapitola XCIV~

Ahoj. Je tu nový díl a já doufám, že se vám bude líbit. Chtěla jsem vás jen upozornit, že poslední dobou Wattpad nějak špatně funguje. Nenačítají se mi vote ani přečtení, tak jsem vás chtěla jen požádat, abyste si zkontrolovali, že jste minulou kapitolu doopravdy četli.

Užijte si díl.

L'argas

Dva elfové se z osmé větve co nejrychleji přemístili do sídla administrátorů v osmnácté větvi. Pouštní krajina s oranžovými dunami, kam až oko dohlédne, je uvítala s otevřenou náručí. Nebylo to sice nic moc pohodlného, všude jen samý písek, ale svému účelu jejich skrýš sloužila dobře. Kdo by také hledal Xavije, milovníky přírody a živých tvorů, na tak pustém místě.

"Pohni Lau'rethe. Rychle se odhlásíme a šup do reality. Já tedy nevím jak ty, ale já bych rozhodně nechtěl, aby mě roztrhala na kousky moje vlastní matka. To by byla dost odporná smrt, nemyslíš?" rýpnul si černovlasý do poklidného tempa svého sourozence.

Luk se, oproti svém bratrovi, táhl jako slimák. Nikam se mu nechtělo a už vůbec ne se prohánět po planetě Zemi a hledat kdoví kde základnu Zentiů. Blonďák si povzdechl a zakroutil očima nad věčným popichováním svého nadřízeného. Zrovna byl myšlenkami někde úplně jinde a doufal, že to tak i zůstane. To by ovšem nebyl L'argas, kdyby ho nějak protivně nevyrušil.

"Půjdeme tam týden, nebo konečně trochu pohneš kostrou?" zavrčel tentokrát vyloženě naštvaně generál a hodil po administrátorovi skeptickým pohledem.

"Dávej si pozor bratře. Už začínáš mluvit jako člověk," oplatil mu mladší stejnou mincí.

"Zmlkni," zamumlal velitel, když už konečně stáli před odhlašovacím portálem. Tentokrát nebyl vstup nijak zabezpečený, protože byla tato větev prozatím uzavřená a žádný z hráčů se sem nemohl bez pomoci některého z adminů dostat.

"Uvidíme se za chvíli," řekl Luk, když mizel v černém víru, který se vznášel uprostřed pozůstatků jakési stavby. Dva kamenné sloupy čněly do výšky a na pískem zaváté zemi se ještě rýsoval půdorys domu, který tu dříve stál.

"Jak typické. Nejdřív má problém se vůbec pohnout a potom vyleze jako první. M'äwe, co jsem komu udělal?" zakroutil nechápavě hlavou tmavovlasý elf. (M'äwe- nejvyšší bůh Xavijské mytologie) Když si ale uvědomil, kolik za svůj život spáchal ne úplně bohulibých věcí, musel se sám pro sebe ušklíbnout. M'äwe by ho za ně nejspíš nepochválil.

Ze svého zamyšlení se rychle vzpamatoval a vešel za bratrem do portálu. Nebylo by vhodné přijít pozdě. Zvlášť když jsem Lau'retha tak peskoval za jeho pomalé tempo, napadlo ho, když se kolem něj rozhostila naprostá tma. Nechápu, proč to Lau'reth tak nesnáší, pomyslel si a zvědavě se rozhlédl kolem. Spíš předpokládal, že to udělal. Temnota okolo se totiž ani v nejmenším nezměnila.

"Hej vstávej," ozvalo se vpravo vedle něj. "No tak! Nejdřív mě tu popoháníš a pak se ti nechce? No to ti teda pěkně děkuju," utrousil onen hlas. V tu chvíli se generál prudce posadil a málem se čelem srazil s osobou, která se nad ním skláněla. T'terth od něj hbitě odskočil, až za ním zavlály jeho uhlově černé vlasy.

"No, to je dost," mrmlal Luk, který stál opřený o zeď hned vedle l'argasova lůžka. "Příště bys své nadšení mohl trochu mírnit. Tady náš lékař z tebe málem dostal infarkt. A teď se pohni, už na nás čekají. Proč tam vlastně musíme být? A ke všemu jako zásahový tým. Nevím jak ty, ale mě se moc nechce soukat do toho proklatého brnění," remcal blondýn. Velitel už ani nevěděl, kam na všechny ty své stížnosti chodí.