Zajatci pravdy

Kapitola LXXIV~

Ahojky. Tak je tu nový díl. Jsem zvědavá, co na něj budete řikat. Hrozně mě bavilo ho psát, tak jsem zvědavá, jestli budete sdílet mé nadšení. Užijte si díl.

Výbuch

"A k čemu by to bylo. Stejně mi nevěří, ale to je stejně jedno. Nejsou důležití," ušklíbla se žena a podívala se na svého syna. Generálovi s v očích objevil hněv, ale dřív, než stihl cokoli udělat, vyřešil to za něj někdo jiný.

"Tak nejsou důležití?" zeptal se ostře dívčí hlas. Pohledy všech přítomných se přesunuly na jediného člověka v místnosti. Dívka měla sklopenou hlavu k zemi a vlasy spadlé do tváře, jí skoro zakryly obličej.

"A to je jako kdo? Zase nějaký váš pokusný králík?" zasmála se vlastnímu vtipu Lor'ireth a pohrdavě se jí měřila.

"To je Raven, subjekt číslo jedna," ozvalo se odedveří. Stál tam Luk, který sledoval situaci, ale rozhodl se nezasáhnout. Mlčel dokonce i  když ho jeho bratr hájil. Ale teď to bylo něco jiného. Nebyl žádný Xavij, který by nenáviděl lidi víc, než jejich matka. A to byl dost velký problém.

"Oh, tak to se omlouvám za svou nevědomost," odfrkla si pohrdavě blondýna.

"Na něco jsem se ptala," řekla Raven a tentokrát k ní zvedla svůj zelenomodrý pohled. Bylo na něm něco zvláštního. Jako by se pod ním skrývalo něco víc, než bylo vidět na první pohled.

"Odpovím ti stejně. Nejsou důležití," vyřkla těch pět slov jako by se nic nedělo. Ani jí nevadilo, že předmět jejich hovoru stojí hned před ní. Ovšem Luk stále nehnul ani brvou. Nesnášenlivost a odpor vůči své matce dával často a dost jasně najevo. Proto se nedivil, že jsou tyto pocity vzájemné.

"Jak jako nejsou důležití! Pro každou matku by její děti měly být tou nejdůležitější věcí na světě!" zakřičela na ní a seskočila ze svého lůžka.

Věci kolem nich se začaly třást. Luk s L'argasem zalapali po dechu. Žádného z nich by ani ve snu nenapadlo, že poslední zkrat a nejspíš i ty předchozí měla na svědomí zrovna tato lidské dívka. L'argas sice něco tušil, ale kromě nenápadného pozorování se zatím  on, ani další admini, kteří je ve hře sledovali, o nic nepokusili.

Předměty kolem ní začaly levitovat a různě se ve vzduchu otáčely. Na chvíli to vypadalo, jako by v tom malém prostoru částečně přestala fungovat gravitace.

"Raven musíš se uklidnit," snažil se k ní přiblížit Luk, ale zdviženou dlaní ho zastavila. Oči jí tak ztmavly, že teď svou barvou připomínaly tyrkysovou hlubinu. Začala se třást po celém těle. Z jedné skleněné desky vystřelil blesk směrem k dívce, ale jakási neviditelná bariéra kolem jejího těla ho odrazila. "Jak může být někdo tak bezcitný, jako ty," vyprskla a vrhla se proti ní. Byla sice rychlá, ale stále byla jen člověk. Byla od matky obou přítomných Xavijů několik metrů. Nebylo jí však dovoleno ani se k ní  přiblížit. Někdo jí popadl v pase a násilím jí odvlekl na chodbu.

"Proč to musím dělat pořád jenom já!" křikl zpět do místnosti za sebou chladný hlas. Dívka si ani nebyla schopná vybavit, jak se ocitli venku. Z těch několika vteřin si pamatovala jen na svištění vzduchu, který proudil kolem ní. Rozhodně to nebylo obvyklé chování. Co jiného také mohla od L'argase očekávat. Když konečně zastavili, nebyla na něm znát vůbec žádná známka únavy. I když se mu dívka celou cestu vzpírala seč mohla, nedokázala se z jeho sevření vyprostit. Moc jí nepomáhalo ani to, že jí během cesty pevně uchopil za paži, což nebylo zrovna nejpříjemnější.

V tu chvíli, kdy své ocelové sevření uvolnil, od něj prudce odskočila. Podezřívavě si ho měřila a ve tváři měla ledový výraz hodný samotného generála. Není sama sebou, napadlo L'argase. Kupodivu měl projednou pravdu.