Zajatci pravdy

Kapitola LXXXIV~

Ahojky, tak je tu nový díl a s ním se nám na scéně konečně objeví naši staří známí ze hry. Raději to sem napíšu. Velka část posledních dvou kapitol se skládala ze vzpomínek. Jen pro příště, vše oddělené třemi hvězdičkami je buď změna místa, času, sen popř. vzpomínka. Já osobně si myslím, že to z toho bylo jasné. Psalo mi víc lidí, takže to sem raději házím, aby bylo pro příště jasno. Tak doufám, že se vám bude díl líbit. Děj se pomalu posouvá a Bod zlomu se blíží. Snad si to užijete. 

Nikde nic

Připojit," vyřkla to jedno osudové slovo a propadla se do temnoty, která jí byla až moc dobře známá.

Za pár chvil se vynořila na místě, které by rozhodně neočekávala. Teleport ve Skrytém údolí jí uvítal s otevřenou náručí.

No to je dost. Už jsem si říkal, že snad ani nedorazíš, ozval se jí v hlavě známý hlas. Hned poté ucítila lehký dotek na pravém rameni. Když otočila hlavu, spatřila bílého havrana, který se na ní zkoumavě díval.

Jen jsem si musela ještě něco zařídit, vysvětlila mu. Luk jen přikývl a rozhlédl se kolem.

Nevíš, proč jsme se objevili zrovna tady? Já doufal, že budeme v patnácté větvi nebo doma. Tady je to až moc na očích, postěžoval si a maličko se zavrtěl.

Já vím, ale s tímhle jsme nemohli nic udělat. Teda alespoň myslim. V té vaší Xavijské technologii se nevyznám. Řekla bych, že to buď bylo úmyslné, nebo se nějaký z vašich programátorů pořádně sekl, navrhla mu v duchu Raven a ještě jednou se otočila kolem své osy. Zelená krajina jako by jí šeptala tichá slova na uvítanou. Něco tu ale nebylo v pořádku. Veselí, které v Údolí tak často panovalo, jako by zmizelo. Nebylo slyšet nic. Ani Řinčení zbraní ani hřmění magických blesků. Jen vítr si hrál ve větvích stromů. Už začínal být studený a zlověstný. Pomalu ohlašoval podzim, který se každým dnem přibližoval.

"Něco se tu muselo stát," zamyslela se nahlas Raven a i přes své obavy se pomalu a opatrně vydala směrem k sídlu její bývalé skupinky. Skrývala se ve stínech a při sebemenším pohybu nebo tichém zašustění se raději vyhoupla do korun nízkých stromů. O pár chvil později se rozhodla, že takhle to nepůjde.

No konečně ti to došlo, zasmál se jí v jejich myšlenkách Luk. Touhle situací se velmi dobře bavil.

Neviditelnost bude asi nejlepší volba, rozhodla se po chvíli přemýšlení Raven a zastavila se. Za těch několik minut už došla na okraj lesa. Než vystoupila na přímé sluneční světlo, zamumlala několik slov ve Xavijštině: "Danto mia no oro." (Ukryj mě před světem)

Luk zakrákal na znamení souhlasu a vzlétl vysoko do oblak. Byla to jejich klasická strategie. Kdyby kolem ní stále poletoval, mohli by se snadno prozradit.

Dívka to už nevydržela. Zhluboka se nadechla a co nejrychleji se rozběhla k domům, které pomáhala budovat. Stavby se před ní tyčily, ale nikdo se kolem nich nepohyboval. Ani jediný člověk.

Kde mohou všichni být? nechápala Raven. Zastavila se až těsně přede dveřmi. Potichu a opatrně našlapovala a snažila se na sebe nepřilákat pozornost, pokud se jí to už nepovedlo. Jejího zběsilého úprku si mohl někdo všimnout. Poskakující kamínky, tráva, která se bez zjevné příčiny sama ohýbala a klapot bot na prašné zemi, to všchechno bylo dost neobvyklé i na virtuální realitu. Ray to moc dobře věděla.

Dívka pomalu otevřela dveře a doufala, že za nimi nikdo nestojí. Bylo by docela divné, kdyby se  tenhle kolos, zničeho nic sám od sebe, pohnul. Štěstí jí přálo. Vstupní hala byla prázdná a nikde ani živáčka. Jediné místo, kde by někdo mohl být byla hlavní síň.