His Eminence /CZ/

Prologue

Jeho Eminence; latinsky /Eminentia/ titul a oslovení kardinálů, používá se společně se zájmenem Jeho, přičemž obě slova mají na začátku velké písmeno (Tedy: Jeho Eminence, Jeho Eminenci, nebo jako oslovení: Vaše Eminence)

Elaine LeBlanc utřela poslední skleničku a vrátila ji zpátky na své místo. Zavřela skříň a slezla po schůdcích na zem. Nebyla vysoká, tak to musela kompenzovat takto. Venku už se pomalu smrákalo, mraky ve světle zapadajícího slunce působily naprosto kouzelně a donutily dívku v hnědých šatech s čepcem na hlavě se zastavit a chvíli na ně koukat.

Neměla kam spěchat. Když přijela do Paříže, aby si sehnala práci, myslela si, že to bude hektičtější a že bude od rána do večera jen pobíhat a pracovat. Opak byl pravdou. A to by člověk řekl, že pracovat v domácnosti prvního ministra Francie bude nějak zvlášť stresující.

Ono to možná bylo způsobené tím, že se kardinál Richelieu doma zdržoval jen minimálně, pokud vůbec. Většinu svého času trávil buď ve své pracovně, v paláci nebo na svých pracovních cestách. Občas se stávalo, že se dokonce ani na noc nevracel, ale to doopravdy nebyla její starost. Za ty čtyři měsíce co tu pracovala ho viděla jen párkrát.

Ovšem i z těch několika letmých pohledů, které zvládla když kolem něj zrovna procházela nebo když mu přinášela jídlo jí bylo jasné, že všechny ty historky, které o něm slyšela musely být pravdivé. Richelieu byl vysoký vychrtlý muž s knírem a bradkou, které byly stejně jako jeho vlasy šedé. Jeho pohledu se Elaine vždycky raději vyhýbala, zaprvé to byla její práce a zadruhé, ten muž byl ztělesněným respektem.

Dívka zatřásla hlavou, otočila se a vyrazila do jídelny pro služebnictvo. Měla hlad a nic ji nemohlo zastavit. Prošla chodbou a seběhla příkré schody dolů, kde si sedla hned na kraj lavice a natáhla se pro chleba. Zatímco žvýkala, poslouchala rozhovory okolo sebe a dávala si všechno dohromady. Raději pozorovala. Nevěřila lidem, ne těmto.

_______

Elaine totiž měla i svoje tajemství. Každou noc když si byla jistá že starý lišák, jak služebnictvo přezdívalo kardinálovi, není doma se vydávala do knihovny. Ano, do jeho knihovny. Nebylo to správné a byla si stoprocentně jistá, že kdyby na to přišel, určitě by nad tím nemávl rukou. To ale nebyl risk, dávala si pozor. Knihy byly její vášeň, její koníček, zvládala číst celé hodiny a hodiny. Ráno pak bývala nevyspalá, ospalá a úplně nevnímala svět kolem sebe, ale to jí nevadilo. Toužila po vědění.

 A tak když celý dům utichl, se dívka v noční košili zvedla, vzala si svícen a potichu se vyplížila ven. Hnědé vlasy měla sepnuté sponou aby jí nepadaly do očí a bosé nohy na podlaze nevydávaly žádný zvuk. Sešla z podkroví, kde měla pokoj a zahnula prudce vlevo. U třetích dveří se zastavila, rozhlédla se a opatrně vzala za kliku. Vešla, zavřela za sebou a zhluboka vydechla. Na tváři se jí objevil úsměv, který si nechával vždy jen pro speciální příležitosti.

Nohu zabořila do měkkého koberce a pak se konečně vydala dál. Se svíčkou v ruce procházela kolem poliček, volnou rukou přejížděla po vazbách knih. Konečně našla tu, kterou hledala, vytáhla ji a položila na stůl. La divina commedia, Dante Alighieri. Už nějakou dobu se té knize věnovala, prošla už společně s Dantem peklem a částí očistce. Ano, nebylo obvyklé, že by dívka jejího postavení uměla číst, ale její otec byl v tomto velmi oteřený. Naučil ji to a když umřel, chtěl aby odjela do Paříže za lepším životem.

Sedla si za stůl a svíčku položila tak, aby její světlo osvětlovalo knihu. Nalistovala stránku kde včera přestala a potichu se začetla do těch starých veršů. Dantův popis pekla, očistce a ráje ji fascinoval, skoro tak, jako knihy samotné. Když četla, neexistovalo nic jiného. Nebyl tu strach, bolest ani utrpení. Jenom ona a ty staré, vzácné listy.

 Tak se ponořila do knihy, že si ani nevšimla, jak se ty druhé dveře, ty které vedly z vedlejšího pokoje, tiše otevřely a v nich se objevila vysoká postava, která chvíli mlčky pozorovala Elaine za stolem a pak prolomila ticho.

Dívka za stolem se napřímila a na zádech se jí udělala husí kůže když ten hlas uslyšela. V tu chvíli si byla s naprostou přesností jistá, že její život tímto momentem skončil. Ten hlas.  Znala ho, už několikrát ho slyšela.

"Vysvětlíte mi, co to tady, u všech svatých, děláte?"

A/N: Za normálních okolností bych prolog zveřejnila až později, ale dnes, 9. 9 má právě Richelieu narozeniny, takže tohle je takový dárek. Jinak vás vítám u svého nového příběhu!