Criminal and nerd - Niam

Prolog

Znáte ten pocit, když ráno vstanete a řeknete si, že by dneska mohl být pěkný den a stane se něco, co vám ho pokazí? Já ano. Poslední dobou se mi to stává více než jindy. Vždy ráno vstanu s tím, že jsem se dobře vyspal, ale jakmile přijdu do školy, všechno se pokazí. Proč mě lidé prostě nemůžou nechat na pokoji? Co jsem jim udělal tak hrozného, že mě nemohou nechat být?

Abych to vysvětlil...přišel jsem ráno do školy a vše se zdálo být stále v pořádku. Když jsem však přišel ke své skřínce, objevilo se několik kluků, kteří si ze mě už delší čas dělají legraci. Ani pořádně nevím, jak se jmenují. Prakticky jsem s nimi nikdy nemluvil a tak nevím, proč to dělají. Smáli se mi za to, že mám brýle, což mi v dnešní době přijde trapné a taky za to kolik mám učení. Prostě mě škola baví. Nemůžu za to. Není to ani tak, že by mě bavilo chodit na hodiny a poslouchat nudné výklady učitelů, ale baví mě učení. Jsem rád, když se můžu dozvědět něco nového a využít to v životě. V každém předmětu, který se ve škole učíme jsem alespoň o pět kapitol napřed a prakticky se ani moc nemusím snažit. Vše chápu hned a nedělá mi problém jakýkoliv předmět.

A to je další důvod, proč mě lidé nemají rádi. Jsem prostě šprt a vždycky jím budu. Jenže ne každý má to štěstí být "normální". Ale co to vlastně znamená normální? Pro každého to znamená něco jiného. Pro mě být normální znamená chtít vědět, co nejvíce věcí. Když jsem byl menší, rodiče se mnou zašli k nějakému doktorovi nebo kdo to byl, protože si všimli, že jsem jiný než ostatní děti. Číst, psát a počítat do stovky jsem uměl už ve třech letech a neměl jsem s tím jediný problém. Eistain měl IQ 160 (někde na internetu najdete i 170). Mé IQ je podle odborníků 140 což je o 40 víc než má průměrný člověk. A věřte mi, že je to dost znát v normálním životě.

Aniž bych se snažil umím plynně čtyřmi jazyky- anglicky, španělsky, rusky a francouzsky. Trochu ovládám i základy čínštiny, ale ty jsou opravdu slabé. Umím vypočítat jakýkoliv matematický příklad, když mi řeknete název jakéhokoliv města na světě řeknu vám v jakém státě leží a další věc, kterou umím docela dobře, je nabourávání se do počítačových systémů. Jednou se mi málem podařilo dostat i do utajených stránek NASA, ale nakonec jsem si řekl, že mi za to ty problémy nestojí. Už tak dost jich mám dost. Všichni si ze mě utahují a někteří mě nesnáší za to, že mám lepší výsledky než oni.

Ráno u těch skříněk to trvalo asi deset minut a já doufal, že už všechno bude v pohodě. Jako každý den mi někdo shodil z lavice všechny věci, o velké přestávce si Sam, třídní idiot udělal z mého penálu letadlo a házel s ním po třídě a vyhodil mi ho z okna a nakonec to všechno bylo zakončeno tím, že mi v jídelně někdo podkopl nohy a můj oběd skončil na zemi stejně tak, jako já. Měl jsem jediné štěstí, že jsem pro dnešek spadl vedle, protože už se mi několikrát stalo, že jsem spadl do toho blafu, co nám vaří ve školní jídelně a já bych tak musel chodit celý den ve špinavém oblečení.

Naštěstí už mířím domů a tak doufám, že si konečně odpočinu. Bydlím se svou mamkou v malém domku asi půl hodinu od školy a centra takže chodím pěšky. Ale někdy, když jsem hodně moc unavený z posměšků a nenávisti, kterou vůči mě lidi mají, mám, co dělat, abych domů vůbec došel.

"Ahoj jsem doma!" zakřičím do domu a čekám na odpověď.
"Jsem v kuchyni zlato." uslyším hlas mé mámy a na tváři se mi hned vytvoří úsměv. Zuju si boty a vydám se za ní. "Ahoj." pozdraví mě a já k ní přijdu a políbím ji na tvář.

"Jak si se celý den měla?" zeptám se starostlivě. Táta mi umřel před sedmi lety. Šel pozdě večer z práce domů a přepadli ho. Policie ho našla zastřeleného a pobodaného ve tmavé uličce a pachatele nechytili. Máma má od té doby zdravotní problémy. Půl rok potom, co táta umřel byla v psychiatrické léčebně a já bydlel u babičky. Ani teď na tom není moc dobře. Občas má slabou chvilku, kdy se jí třeba zamotá hlava a nebo se jí udělá špatně. Taky už se mi několikrát stalo, že mě nemohla poznat. Doktoři řekli, že je to způsobené tím, že když táta umřel, tak to její organismus nezvládl a zhroutil se. Nikdy už se, ale nezvládne dát dohromady tak, jako byl dřív. Mamka taky kvůli tomu nemůže pořádně pracovat a tak se snažím najít nějakou brigádu. Před rokem jsem pracoval v kavárně, ale tam nakonec přijmuli někoho, jako normálního zaměstnance a tak jsem musel odejít. Žijeme s mamkou skromně. Nevadí mi to. Nepotřebuju mít každý měsíc nové oblečení a to málo, co mám mi stačí.