Zrádkyně temnoty

💚1 - Nezapomenutelná oslava

10. března 1977

Nyní chodím do školy čar a kouzel v Bradavicích do sedmého ročníku. Tento rok, mě a ostatní čekají závěrečné zkoušky OVCE.
Mezi mé nejlepší kamarády patří jedni z nejpopulárnějších lidí na škole a říkají si Poberti.

Naším úhlavním nepřítelem se stal Severus Snape, který chodí do Zmijozelu jako já. Jsem ráda, že patřím k Pobertům. Kdybych je neměla, tak bych neměla nikoho.

Spolužáci ze Zmijozelu mě zavrhli, protože se bavím z lidmi z Nebelvíru a je to pro ně velký problém.

Jednoho jarního večera napadlo Siriuse, že uspořádá Remusovi Lupinovi oslavu narozenin.
Připravovali jsme ji společně v komnatě nejvyšší potřeby v sedmém patře.

„Myslím, že se mu to bude líbit," řekla jsem a poplácala jsem Siriuse po rameni.

„Jsem na sebe pyšnej," rozesmál se. „Teda na nás, jsem chtěl říct."

V místnosti zavládlo ticho a já se rozesmála.
„Už jsem si zvykla Tichošlápku."

Po dokončení příprav na oslavu jsme se rozdělili a šli se připravovat na večer. Neochotně jsem zamířila na svou kolej a ve společence samozřejmě byl Snape.

Ani bych se na něj nepodívala, kdyby na mě nepromluvil.
„Víš, že další večírek je blízko k tvému vyloučení z Bradavic? Měla by sis dát pozor, co budeš dnes večer dělat," řekl s jeho typickým výrazem a po té se ušklíbl.

„Vyhrožuješ mi snad Srabusi?!" řekla jsem naštvaně a zamířila k pohovce, kde panovačně seděl.

Postavil se přímo přede mně a podíval se mi hluboko do mých zelených očí. Mlčky jsme se na sebe koukali a ani jeden nepromluvil. Stáli jsme tam jen my dva a byla mezi námi malá mezera.

Bylo to poprvé, co jsem před ním znervóznila.
„Ještě jednou mi budeš vyhrožovat...tak si mě nepřej," odstrčila jsem ho a odešla do svého pokoje.

***

Hodiny odbily osmou hodinu a já vyrazila do komnaty nejvyšší potřeby. Už se nemůžu dočkat, co řekne Remus na dárek, který se mu chystám dát.

Koupila jsem mu řetízek s malým půlměsíčkem, aby si připomněl, že jsou i dny bez úplňku.
Remuse totiž pokousal jako malého vlkodlak a od té doby se každý úplněk musí schovávat do Chroptící chýše. Remus to ze začátku dokázal před zbytky Pobertů a včetně mě skrývat, ale nastal čas, kdy nám to musel říci.
Bál se, že se na něj budeme koukat jako na příšeru. To se ale nestalo.

Začali jsme si všichni mnohem více věřit a máme k sobě mnohem bližší vztah.
A aby jsme Remusovi ulehčili trápení stali se z nás všech zvěromáci. Sirius se proměňuje do černého psa a jeho přezdívka je Tichošlápek, z Jamese Pottera se stal jelen a nese přezdívku Dvanácterák, Peter Pettigrew má přezdívku Červíček a stává se z něj krysa, Remus jako vlkodlak má přezdívku Náměsíčník a já?

Proměňuji se v černou kočku s jedním okem zeleným a druhým pronikavě bílým.
U černých koček je to velmi neobvyklé a proto mi říkají Alia (v latině to znamená „jiná").

Moje blonďaté vlasy pod lopatky vlály chodbou v sedmém patře, když jsem mířila do komnaty nejvyšší potřeby.

Už zbývalo posledních pár kroků, ale zaslechla jsem dva klučičí hlasy.
Schovala jsem se do výklenku, aby mě ti dotyční neviděli a poslouchala jsem jejich rozhovor.
„Už konečně ses odhodlal? To ti to trvalo," řekla jedna mužská postava.