Zrádkyně temnoty

💚25 - Ztráta a vražda

Přemístila jsem se před dům, který vypadal až moc zaostale a prázdně. Vyndala jsem hůlku ze zadní kapsy kalhot a vstoupila do domu.

„Lumos," zašeptala jsem a prošla celé spodní patro.

Zaslechla jsem nějaké kroky a proto byla více v pozoru. Šla jsem zpět ke vchodovým dveřím.
V ten moment na mě někdo seslal kletbu a já se jen tak tak vyhla. Začal velký souboj, útočník byl velmi dobrý v duelu. Jeho kletby jsem, ale vždy odrazila a pak mě něco napadlo.

Odrazila jsem další kletbu a zamířila na lustr. „Reducto!" vykřikla jsem a útočníka to zmátlo. „Expelliarmus!" útočníkova hůlka přistála v mé ruce a já se zašklebila.

„Někoho mi připomínáš," řekl útočník a začal se ke mně přibližovat.

Sundal si kapuci a prohrábl si tmavě hnědé vlasy. Hůlkou jsem vykouzlila světlo a konečně mu viděla do obličeje. Měl hodně tetování a jizev, které získal nejspíše z různých bojů, ale i tak byl velice pohledný. Mohlo by mu být okolo dvaceti sedmi let. Pro jistotu jsem na něj zamířila svou hůlkou, kdyby se u něco chtěl pokusit.

„Tvé oko...mladá Grindelwaldová?" zeptal se s úšklebkem na zjizvené tváři a znovu si prohrábl vlasy.

„Vasilij Andrejev?"

„Mladší, k tvým službám. Tvůj otec...byl silný a schopný muž. Zachránil tenkrát mého otce, proto pro tebe udělám cokoliv."

„Fajn. Vše musí proběhnout diskrétně," řekla jsem zřetelným hlasem a přiložila svou hůlkou na jeho krk.

Přikývl a znovu se zašklebil. Zvedl ruce na znamení, že se zdává. Choval se, až moc klidně. Nemohla jsem si povšimnout žíly na jeho čele, která se mu napnula, vždy když se něčemu zašklebil.

„Chci abys mou dceru odvezl, tak daleko co to půjde. Jestli něco někomu řekneš...umučím tě a zabiju! Jasný?!" zavrčela jsem a přitlačila svou hůlku více do jeho krku.

„Dceru? Odvezu. Nenajde ji ani sám Pán zla, přísahám."

„Dobře. Přijď za měsíc v půlnoci, na tuto adresu," podala jsem mu malý papírek. „S tím, že tě zabiju myslím vážně."

„Budu tam."

Měla jsem v sobě pocit, že mu můžu věřit. Musel mít ze mě respekt, proto jsem mu vyhrožovala smrtí. Hůlku s papírkem se převzal a znovu se zašklebil.

„Těšilo mě...?"

„Elder," přijala jeho ruku.

„Vasil."

***

O měsíc později si Vasil vyzvedl mou jednoměsíční dceru. Přišel v tom samém oblečení a na tváři se mu znovu objevil úšklebek, když mě spatřil a stejně, tak žilka na jeho čele.

„Odvez ji, co nejdál a ať je o ni dobře postaráno! Je to důležité!" řekla jsem přísně a naposledy svou dceru pohladila po maličké hlavičce.

„Neměj strach, moji lidé se o ni postarají...jak se vůbec jmenuje?"

„Pandora je první jméno a druhým Fos. Mé příjmení nezmiňuj, tak si nějaké vymysli. Jasný?"