Zrádkyně temnoty

💚18 - První setkání s temnotou

Cítila jsem bolest hlavy a otevřela oči. Poslední, co si pamatuju...ta věštba! Rychle jsem vstala z lůžka a nazula si své boty, rychlým během jsem běžela k Zapovězenému lesu a přemístila se přímo k Pánovi zla. Málem jsem to nezvládla a poblila se.

„Cože?! Musím ho zabít!"

„Ano je to pravda. Byl u toho i Albus Brumbál, můj pane," pronesl ledově Severus Snape a bylo pozdě.

Nestihla jsem ho zastavit...mohla, ale selhala. „Kurva!" vykřikla jsem za přivřenými dveřmi, za kterými byl Pán zla a Snape. Doufala jsem, že mě neslyšeli.

Teď mě naštval...hodně a po té mi začalo rychle tlouct srdce a tekly mi kapky potu. Je to zase tady...musela jsem rychle vypadnout.
Vyběhla jsem pryč z toho hnusného domu, kde se pořádají schůzky Smrtijedů.

Čím dál tím více se mi špatně dýchalo a mé srdce tlouklo ještě rychleji, jakoby chtělo vyskočit z hrudi.
Z rukou mi začala svítit černá záře a já hlasitě křičela, nic jsem z toho nechápala.

Své tělo jsem těžko ovládala a pak mi z rukou ta záře vytryskla. Zničilo to fasádu toho hnusného domu.
Podívala jsem se na své ruce, žíly mi začaly černat...to je jediné znamení. Temnota se dostavila a pak jsem uslyšela hlas Pána zla, který vyšel domu.

Pozoroval mě těma rudýma očima a hlasitě se smál. V tu chvíli k němu přiběhli Smrtijedi a postavili se okolo něj, aby ho bránili. Všichni mě pozorovali a v očích měli strach společně s nejistotou.
Pán zla se ke mně začal pomalu přibližovat s vítězným úsměvem na tváři bez nosu.

„Můj pane! Nechoďte k ní!" začali křičet Smrtijedi, ale on je neposlouchal.

„Tak silná! S tebou si podmaním celý svět, Theio Elder Grindelwaldová!" křičel se smíchem Pán zla a já měla, co dělat, abych na něj s mýma rukama nenamířila. „Tvá temnota je uspokojící! Tak silná! Cítíte to moji drazí Smrtijedi? Cítíte tu moc? Tu temnotu," dále se usmíval a s obdivem si mě stále prohlížel. Ostatní se začali smát s ním, kromě Severuse, který právě dorazil z domu.

Potom jsem své ruce zamířila na jeho poddaného a černá záře ho zasáhla. Chtěla jsem je zabít všechny. Byli úplně zbyteční. Lidští červi a zamířila jsem na ně znovu. Vztek byl neústupný a já se cítila jak smyslů zbavená.

„Pane! Jsou v bezvědomí!" vykřikla Bellatrix, její hlas byl vždy poznat.

„Jsou zbyteční!" vykřikla jsem na ně. „Měl jsi pravdu, je to uspokojující!" dodala jsem se smíchem a chtěla zamířit ruce na samotného Voldemorta.

Smrtijedi se mu rozběhli na pomoc a on je zastavil pouhým  zvednutím ruky.

„Přidej se ke mně! Spolu je všechny zničíme!" ozval se Voldemort a já ho se smíchem pozorovala.

„Všechny do jednoho!" vykřikla jsem a ucítila krev, která mi tekla z nosu.

„Vidíte! Její temnota nás zachrání!"

„Ano! Ano!" křičeli Smrtijedi a Voldemort se smál, ale krve si nevšiml.

Postupně ze mě temnota ustupovala, cítila jsem to a to jen pro to, že mě Severus z dáli smutně pozoroval. Ten, který toto způsobil; to dokázal zastavit.
Uklidňoval mě jeho pohled, měla jsem pocit, že jsme tu jen my dva a pak se to stalo.

Voldemort využil mé nepozornosti a zamířil na mě hůlkou. Vyslal kletbu cruciatus a já okamžitě upadla na zem, po té se mi začala hromadit krev v puse.

„Mdloby na tebe!" vykřikl nějaký Smrtijed a já znovu upadla do mdlob.

To bylo poprvé co mě temnota nevzala s sebou do bezvědomí, za to jsem se začala cukat ze strany na stranu.
Cítila jsem, jak mě někdo vzal do náruče. Pomalu jsem otevřela oči a ocitla se v černé místnosti bez oken. Byla to mučírna, tak jsem té místnosti říkala. Tady mě totiž mučil Pán zla, který chtěl projevit mou temnotu, ale nikdy se mu to kletbou cruciatus nepovedlo.
Bohužel ji ve mně probudil Severus Snape, který řekl Pánovi zla o věštbě.