Zrádkyně temnoty

💚33 - Plán B

„Vstávej Theio!" křičel na mě někdo s naštvaným hlasem a třásl s mým tělem.
Pomalu jsem otevřela oči a nade mnou byl můj otec.

„Po takové době! Co chceš právě teď!? Tak dlouho ses mi neozval, už několik let!" vykřikla jsem a zvedla se ze země.

„Nemáš právo na mě takhle křičet! Co si to vůbec dovoluješ! Je vidět, že jsem tě nevychoval."

„To máš pravdu nevychoval, a proto mi neříkej, jak mám křičet nebo jak se mám chovat!"

„Neovládáš svou moc! Vždyť jsme se to učili, tak dlouho! Vůbec se nesnažíš!" vykřikl otec a nečekaně mi dal facku, v zápalu vzteku?

„Asi jsi mě to špatně naučil..." zasyčela jsem a vytáhla z kabátu svou hůlku.

Namířila na něj a poodstoupila o krok dozadu, abych měla lepší pozici ke kouzlení. S naštvaným výrazem jsem si ho prohlížela od hlavy až k patě a v právě v tuto dobu si uvědomila, jak se mu podobám.
Přistoupil blíže, až se mu ma hůlka zapíchla do jeho hrudníku.

„Víš jaké to je?! Mít dceru a ani nevidět, jak vypadá!?"

„Vím." odpověděl těžce a pohladil mě po tváři, kam mě uhodil. „Musíš se, ale soustředit na to...udělej pro ni lepší místo, Theio. Jen ty toto všechno můžeš zastavit. Ušla jsi dlouhou cestu, opravdu dlouhou a teď to budeš chtít zahodit?!" odmlčel se a sklonil mou hůlku, v tu chvíli mi začali téct slzy. „Neudělej chybu jako já, ale nezapomeň pro vyšší dobro! Pro vyšší dobro, pro svou dceru."

Setřel mi slzy a udělal něco, co ještě nikdy nezkusil. Objal mě. Otec poprvé objal svou dceru a dcera se konečně mohla poprvé vyplakat a postěžovat.

To, co jsem celou dobu chtěla se splnilo. Říci někomu o svých starostech, které nesu na svých bedrech příliš dlouho. Starosti, které si ještě nikdo nevyslechl.

***

„Musíme se rozloučit. Toto není bezpečné a nezapomeň! Pro vyšší dobrou, Theio," řekl a pohladil mě po vlasech. „Jedině ty se naučíš svou moc ovládat. Já jsem se tě snažil jen nasměrovat, ale je to jen na tobě. Zvládneš to."

„Zvládnu to, jsem přeci po tobě, jsem přece Grindelwaldová," přitakala jsem opatrně a usmála se.

„I po matce, jsi i po matce. Nevíš ani jak moc," řekl a vše se rozplynulo.

.........

„Slečno Grindelwaldová, jste v pořádku?" zeptala se Poppy.

Počkat...Poppy? To jsem znovu na ošetřovně? Před několika lety, když jsem otcovo napadání mysli mívala častěji, šlo mi to omdlévání lépe ovládat, ale teď? Po takové době? Divím se, že nemám závratě nebo tak podobně.

Poppy mě stále pozorovala s napětím, co jí odpovím. Byla jsem, ale pořád v šoku. Nejen z ošetřovny, ale také z naštívení mého otce, který hnil ve svém postaveném vězení. Jaká to ironie?

„V pořádku. Můžu prosím odejít?"

„Měla byste ještě pár hodin ležet."

„Nějak to zvládnu," přitakala jsem a zvedla se z lůžka.

Poděkovala jsem Poppy za vyléčení a zamířila pryč z Bradavic, ale u hlavních dveří mě někdo zastavil. K mému překvapení to byl sám Lucius Malfoy a vypadal dost naštvaně. Měl trochu rozcuchané vlasy jakoby upadl.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se překvapeně.

„Ani se neptej. Ten senilní dědek a Potter," procedil naštvaně skrz zuby a skoro si odplivl. „Zkazili nám plány. Deník je zničen."

„Zničen?! To není dobrá zpráva. V tom případě budeme muset vymyslet něco jiného," přitakala jsem a chytila se za zátylek.

Ano můj plán byl, aby se deník dostal do spáru malého Harryho. Plánovali jsme to dlouho, ale náš plán stejně nevyšel.

„A co tu vlastně děláš ty? Právě jsem se ti připravoval o tom všem říci."

„Brumbál mě požádal, abych tu učila Obranu. Než se zeptáš, tak jsem odmítla a to jen kvůli Snapovi. Nemůžu ho ani vidět," pronesla jsem vymyšlenou lež a protočila očima.

„Pořád mě udivuješ, Theio. Hodně se o tobě a o Snapovi mluvilo, ale to přeci víš."

„Samozřejmě, že to vím. Pán zla mučil mě i jeho. Láska je slabost," řekla jsem opovrhovaně a vydala se na školní pozemky, Lucius šel vedle mě.

„Jaký máš další plán?" zeptal se mě Lucius.

„Tentokrát...přivedeme Pána zla zpět a nikdo nám v tom nezabrání, ani Brumbál."