Zrádkyně temnoty

💚17 - Věštba

Březen 1979

Od napadení v domě Bartyho Skrka uběhl rok a několik měsíců. Před všemi jsem tajila vše, co se stalo. Kromě Albuse Brumbála a mého otce.

Brumbál mi nabídnul, abych byla dvojitý agent a já souhlasila. Bylo to velice těžké na schůzkách s Pánem zla uzavírat svou mysl. Jednou mě tak dlouho mučil, že jsem vše málem prozradila a právě v tuhle chvíli mi Albus Brumbál nabídl, že pro mě sehnal učitelele a tak znovu jsem zamířila do Bradavic.
Přemístila jsem se na kraj Zapovězeného lesa a zamířila do ředitelny. S úsměvem na tváři a vzpomínala, jak jsem tenkrát byla v ředitelně každou možnou chvíli, díky kulišárnám s Poberty. Tolik vzpomínek...

Ve třídách se momentálně učilo, takže na chodbách nebylo tolik povyku.
Stála jsem před ředitelnou a nevěděla heslo. Zkusila jsem všechny možné sladkosti, ale neúspěšně, ale nakonec tu byl ještě jeden nápad.

„Šumivé bzučivky," pronesla jsem a přede mnou se objevili točivé schody.

Zaklepala jsem na veliké dveře a vstoupila. Na ředitelském stolu seděl velký pták Fénix, jinak tu nikdo nebyl. „Ty jsi krasavec," pohladila jsem ho po hlavičce.

„Konečně se znovu setkáváme, slečno Grindelwaldová," pronesl Brumbál a usedl na svou ředitelskou židli. Pokynul, abych si také sedla a já udělala to, co chtěl.

„Pán zla má ve mně vyšší důvěru, ale myslí si...že když na mě bude sesílat kletbu Cruciatus, tak mě navždy ovládne černá magie," řekl jsem a jemně si sáhla na velkou jizvu, co se mi vyskytovala na krku.

„Voldemort si to myslí ano. Je tím přesvědčen, ale oba už víme, jak přestoupíte na druhou stranu. Na temnou stranu," pronesl a zaslechla jsem, jak někdo míří do ředitelny.

„Ano, psychickou újmou. Snad se mu to nepovede, protože jinak Řád má smůlu, nejen Řad, ale celý kouzelnický i mudlovský svět," podotkla jsem se strachem.

„Brumbále, co se děje?" řekl známý hlas a já se otočila.

Stáli jsme tam oba jako tvrdé Y. „Snape? Co tu dělá?...Počkat to on bude můj učitel? To si snad děláte srandu..."

„Učitel? Brumbále, co tu chce?" zeptal se Snape s ledovým výrazem.

Naposledy jsem ho viděla, když ho má moc odhodila několik stop pryč. Ano, celý rok. Nevím jak je to možné, když je to Smrtijed...ale na schůzkách, kde jsem byla já, nebyl.

„Uklidněte se oba. Severusi pomůžete slečně Grindelwaldové s nitroobranou. Potřebuje cvičit a vy jste na nitroobranu excelentní," pronesl a mě spadla brada až na zem.

„Jestli s ním mám být v jedné místnosti, tak ho nejspíš prokleju," zvýšeným hlasem jsem pronesla a naštvaně rozhodila rukama jako obvykle.

Buď ho prokleju nebo ho předám Řádu, Smrtijeda jednoho...pomyslela jsem si a v tu chvíli mi vlezl do hlavy.

„Cvičit? Vždyť se jí do hlavy dostanu raz dva. Nejspíš to ani nikdy nedělala."

„Neser mě, Snape!"

„Slušně, slečno Grindelwaldová!" okřikl mě Brumbál s úsměvem a dal si do pusy bonbón. „Naučte se spolupracovat. V sedmém ročníku vám to oběma šlo. Tak se chovejte jako dospělí."  Cítila jsem, jak moje tváře zrudly. Jak to sakra ví?

„Potřebujete učitele, slečno a já ho mám k dispozici. Nejlépe uděláte, když začnete ihned. Teď oba odejděte," sdělil nám a v tu ránu někdo bleskově otevřel dveře.

Stála v nich profesorka McGonnagalová společně s nějakou ženou, které zmizeli pod velkými brýlemi zorničky. Ředitel k nim rychle přiběhl a Severus tu ženu posadil na židli. Já to z povzdálí sledovala. Začalo mi hlasité tlouct srdce. Je to tady...ta věštba o Harrym Potterovi.

Začalo se mi špatně dýchat, zamotala se mi hlava a já upadla.

„Severusi, odveď slečnu Grindelwaldovou! Hned!" zakřičel Brumbál a Severus mě vzal do náruče.

Otevřel dveře a pak se zastavil. Oba jsme to slyšeli. Věštbu o chlapci, díky kterému Pán zla zahyne. Chlapec, který se narodí koncem července příštího roku.

Zahlédla jsem Severusův naštvaný výraz, s kterým mě nesl směrem na ošetřovnu.

Po té jsem ucítila, jak se moje tělo cuká sem a tam, když mě Severus položil na jedno z lůžek.
Dívala jsem se, jak mi mizí z dohledu.

„Severusi! Nedělej to! Neubližuj mi...prosím, Severusi!" vykřikla jsem smyslů zbavená. „Severusi...nedělej to! Nesmíš to říct, prosím tě o to...pros...pro...sím," to byla poslední slova, co jsem dokázala vyslovit.

Pohled Severuse Snapa

Slyšel jsem, jak naříká a ihned k ní přiběhl. Z úst ji začala vytékat krev a začala sebou cukat ještě více. Byl to strašný pohled. Strašný pohled na tak krásnou mladou ženu.

Zvedl jsem ji jemně hlavu a do úst nalil lektvar, který jsem našel u Pompfreyové ve skříni. Po dvou minutách se přestala klepat a hlavně jí netekla krev z úst.
Následně jsem jí nalil do úst dokrvovací lektvar.

Došel jsem si pro mokrý hadřík a začal jí utírat krev, kterou měla na tváři. Po chvíli otevřela oči.

„Co se stalo? Kde to jsem?" ptala se a pak se mi podívala hluboko do očí.

„Jsi na ošetřovně, musím si něco rychle zařídit..."

„Nechoď...nechoď pryč. Prosím," prosila mě, ale já musel odejít.

Grindelwaldová, ale nechtěla abych odešel. Chytila mě za ruku a pevně stiskla.
Prohlížel jsem si jí s ledovým výrazem od hlavy až k patě.

„Zůstaň. Prosím...jestli toho nelituješ, tak zůstaň," podíval jsem se jí hluboko do očí a přikývl.

Nikdy jsem toho nelitoval a nikdy nebudu, to se na mě může spolehnout.
Následně mi poděkovala a stále mě držela za ruku. Nakonec jsem si vedle ní lehl, až mě to samotného překvapilo. Voněla po růžích, tak jako vždycky. Její vůně mě velmi přitahuje, pak jsem si nemohl povšimnout velké jizvy na krku, odhrnul jsem její vlasy, abych si ti mohl lépe prohlédnout. Měla jich několik, až mě to samotného vyděsilo.

Fakt o věštbě je jiný. Doopravdy to Snape uslyší u Prasečí hlavy, kde to Sybila Trelawneyová vykládá jen Albusovi Brumbálovi. Další jiná věc je, že Severus nenabízí Voldemortovi, že mu bude dělat špeha.