Zrádkyně temnoty

💚31 - Po dlouhé době zpět

březen 1993

Jakmile jsem dovečeřela na okno mi zaťukal...netopýr? Ano, byl to opravdu netopýr. Přešla jsem blíže k oknu a měl na nožičce přivázaný vzkaz.
Na vzkazu bylo:
Dnes o půlnoci. Ty víš kde...
V.A.

To nemohl vymyslet něco originálnějšího? Pomyslela jsem si po přečtení vztahu a netopýr byl v tu ránu pryč. Začínala jsem být nervózní, co se děje s mou malou, dnes už moc malá není. Jestli píše, znamená to, že je problém.
Objevili se u Pandory snad nějaké neobvyklé schopnosti? Nebo jí našli Smrtijedi? Tyto otázky mi zodpověděl Vasyl v domě, co jsme se viděli naposledy.

„Ano jen tak. Natáhla před sebe ruce a z jejích rukou vyšla bílá záře, tím odhodila mého syna několik stop pryč. Má zlomenou ruku! Musíš si jí vzít zpět, protože lidi si začínají všímat," dořekl Vasyl a prohrábnul si své dlouhé vlasy.

„Nejde to! Věřím, že je to těžké...ale musíš si jí u sebe nechat, dokud Voldemort doopravdy nezemře!" vykřikla jsem a chytila se za zátylek.

„Neříkej jeho jméno!" vykřikl Vasyl a vytáhl svou hůlku, já udělala to stejné. „Jsi Smrtijedka, jak můžeš říkat jeho jméno?"

„Je pryč, aspoň prozatím! Takže můžu říkat, co chci! Expelliarmus!" kouzlo ho odzbrojilo a odhodilo několik stop pryč. „Omlouvám se. Musí zůstat u tebe...dej mi aspoň čtyři roky a já si ji vezmu zpět."

Vasyl se pomalu zvedl na nohy a začal se ke mně naštvaně přibližovat.

„Rok. Nedělám to pro tebe a ani pro tvého otce. Dělám to pro ni. Pro tvou dceru," odpověděl a sebral svou hůlku ze země a v mžiku se přemístil pryč.

„To si jen, tak zmizí!" zanadávala jsem si pro sebe.

***

Od setkání s Vasylem uběhlo několik měsíců a já zrovna mířím do Bradavic, kde mám schůzku s Albusem Brumbálem. Hodlám mu říci o mé dceři, ano nevím jestli dělám dobře, ale je to Albus Brumbál. Co by se asi mohlo stát?

Po přemístění před ochranná zaklínadla Bradavic jsem se vydala k hlavní bráně a míjela několik studentů. Nikdo ze mě nemohl spustit oči. Dost nečekané, když do školy vstoupí cizí žena v černých kratšíčh a uplých šatech na vysokých podpatcích, která je bledá jako smrt. Má plavovlasé vlasy až skoro do šeda a ještě k tomu má jedno oko pronikavě bílé a to druhé smaragdově zelené. Kdybych sama sebe viděla, také bych se divila.

Stále jsem, ale myslela na to, abych hlavně nepotkala slavného Harryho Pottera. Už proto, že jsem nezastavila vraha jeho rodičů a jen přihlížela, jak je smrtící kletba zasáhla do hrudi.
Z přemýšlení do reality mě vyrušil velmi povědomý hlas.

„Co tu chceš?" štěkl na mě nepříjemně v celé své kráse Severus Snape, kterého Brumbál najal jako učitele Lektvarů a k tomu je nyní ředitelem zmijozelské koleje.

„To není tvoje věc," řekla jsem se stejně nepříjemným hlasem.

„Dlouho jsme se neviděli."

„Ano, to dlouho. Omluv mě, Snape."

On mě, ale silně chytil za ruku a přiměl mě, ať se na něj otočím. Podívala jsem se do jeho onyoxových očí, ve kterých jsem se vždy ztrácela a jemně se nad tím pousmála.

„Proč se usmíváš, Grindelwalová?" zeptal se a na jeho výrazu bylo vidět, že je celkem zmatený.

„Radši mě pusť Snape. Musím jít za Brumbálem," změnila jsem téma, ale on mě stále mačkal ruku a nepouštěl mě.

„Zastav se, až budeš odcházet. Musím s tebou mluvit..." v tu chvíli nás přerušili něčí hlasy.

„Pottere, Wesley a Grangerová! Co tu chcete?! Nemáte být na hodině přeměňování?!" ptal se naštvaně Severus a před námi se objevili tři mladé postavy.

Zrzavý, pihatý klučina se starším hábitem, to bude Ron Wesley. Vedle něho stála dívka s neposednými hnědými vlasy a s mírným předkusem. Harryho Pottera jsem poznala okamžitě, jeho havraní vlasy, kulaté brýle a obličej měl celý po Jamesovi, ale oči měl po Lily.

„Omlouváme se, pane profesore. Už jdeme," promluvila dívka s předkusem a v tu chvíli si všimli, jak mě Severus drží a po té mě ihned pustil.

Jejich kukuče si mě prohlédli od hlavy až k patě a všechny zaujalo mé bílé pronikavé oko. Začínalo mi to být nepříjemné a tak jsem uhnula pohledem.

„Už půjdu, Snape. Možná se stavím," řekla jsem s úšklebkem a konečně zamířila do ředitelny.

Heslo mi Brumbál prozradil už před příchodem, takže jsem s tím neměla potíže. Chrlič se pootočil a přede mnou se objevili točivé schody.

„Pane řediteli," kývla jsem na pozdrav a přistoupila ke stolu, za kterým seděl Albus Brumbál.

„Áá slečna Grindelwaldová, posaďte se prosím. Někdo vás zdržel, že ano? Jaké bylo vidět po takové době Severuse?" zeptal se a mě spadla brada skoro až na zem.

„Ehm no...pojďme rovnou k věci, prosím."

„Když chcete, dobrá. Posaďte se," pokynul mi a já se posadila naproti němu.

„Musíte mi znovu slíbit, že to nikomu neřeknete. Kdybyste to udělal, byl by to velký problém," řekla jsem nejistě a ucítila pot na dlaních.

„Sliby držím slečno, to přeci víte. Mluvte tedy," řekl s úsměvem a posunul si své půlměsíčkové brýle blíže ke kořeni nosu.

Já se dala do vyprávění, od začátku až do konce, ale vynechala jsem fakt, že jsem se setkala v myšlenkách, se svým otcem. Albus Brumbál mě pečlivě sledoval s pořád stejným výrazem. Netvářil se, ani udiveně, ani naštvaně.

„Nejlepší ochrana by byla tady, v Bradavicích. Nemyslím si, že zrovna na nedalekém východě bude v bezpečí, slečno Grindelwaldová. Vaše dcera možná bude klíčem k tomu, že lépe ovládnete svou světlou stranu. Na druhou stranu, pan Black a profesor Snape tomu pomáhají také, ale nemyslím si, že to bude stačit."

Když vyslovil obě jména najednou, zanechalo to ve mně zvláštní pocit. Brumbál má totiž nejspíše pravdu. Severus Snape a Sirius Black, opravdu povedená dvojka, řekla bych. Oba se nesnášejí a nikdy se nebudou mít rádi, já tomu moc nepomáhám. Rozešla jsem se se Siriusem, protože něco cítím k Severusovi? K muži, co mě mučil kletbou Cruciatus a ještě k tomu před samým Voldemortem?

Dnes jsem ho viděla po takové době a už na něj nemohu přestat myslet? Měla bych, protože až zjistí, že má možná dítě a ještě k tomu se mnou?!

„Říkala jste za rok?" vyrušil mě z přemýšlení Brumbál.

„Ano, ano za rok," přitakala jsem a stále koukala do blba, jak se říká.

„V tom případě, máme novou studentku. Děkuji, že jste se mi svěřila slečno. Udělala jste dobře," řekl s úsměvem a začal pochodovat sem a tam. „Mám ještě jednu otázku...kdy to plánujete říci, nuže panu Blackovi nebo snad Severusovi?" zeptal se a já v tu ránu skoro spadla ze židle, jak mě překvapilo, že Albusovi Brumbálovi opravdu nic neunikne.