Zrádkyně temnoty

💚29 - Znovu na ošetřovně

Objevila jsem se u sebe doma a jakmile vstoupila do kuchyně; svalila se na zem.
Cítila jsem ve mně souboj obou stran. Temné a světlé. Můj hlasitý křik pohlcoval celý můj byt, který byl zabezpečen nejrůznějšími kouzly a díky tomu mě mudlové okolo neslyšeli.
Začali se mi znovu lámat kosti v těle a bolest byla neústupná. Prosila jsem všechny tam nahoře, ať to přestane, dokonce několikrát za sebou, ale bolest byla stále stejná.

Tak moc mi křuplo v zádech, že jsem měla strach, jestli se vůbec budu moct ještě někdy hýbat. Tím byl můj křik ještě více hlasitější. Černé žíly se mísily s zářivě bílými. Uvnitř mě byl souboj a nešlo s tím nic udělat. Jen jsem křičela a plakala. Raději bych chtěla být mrtvá než to, co jsem právě prožívala. Tato bolest je milionkrát horší než kletba Cruciatus.

Náhle jsem přes pískání v uších slyšela klepání na dveře. Šance dojít ke dveřích byla na nule. Jen jsem ležela na zemi a křičela; svíjela se v bolestech. V ten okamžik se dveře rozletěly a venku stál samotný Albus Brumbál, já ale po té uviděla jen tmu.

***

Vzbudila mě silná bolest celého těla. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se po místnosti. Nacházela jsem se znovu na bradavické ošetřovně. Skoro bych řekla, že jsem tu více jak za mých školních let.

„Zavolejte Albuse! Je vzhůru, Minervo!" vykřikl hlas Poppy Pompfreyové.

Přišla ke mně, otevřela mi silou ústa a nalila do nich nějaký lektvar, který byl pěkně nechutný. Nebylo to, ale nic drastického. Vypila jsem hnusnější věci.

„Slečno Grindelwaldová! Hlavně se moc nehýbejte! Ještě vám pořádně nesrostly kosti! U Svatého Munga to dali více méně do pořádku, ale pořád nejste z nejhoršího venku," pronesla ustaraně a na ošetřovnu přišel ředitel bradavické školy Albus Brumbál, který pokynul Poppy, aby odešla. Moc se jí to nezamlouvalo, po té ho upozornil, abych se moc nenámáhala a podobně.

„Zdravím slečno. Možná kdybych nepřišel...nejspíše byste zemřela," pronesl ustaraně a snědl bonbón, který držel v ruce.

„Jak...js...te mě našel?" zeptala jsem se s bolestí na hrudníku.

„To není důležité. Chtěl jsem se zeptat..."

„Je...má chyba, že Lily s Jamesem zemřeli. Mohla jsem ho zastavit, ale nezastavila. Nejraději bych zemřela já, než oni. Co..oo malý Harry? Je v pořádku?" ptala jsem se horlivě a stále cítila bolest  po celém těle.

„Harry je v pořádku a v bezpečí. Nedalo se nic dělat slečno, byl bych rád, kdybyste raději neříkala o tom, kde jste v tu noc byla. Lily a James věřili špatnému člověku. Ta osoba, která prozradila, kde se malý Harry nachází, si to ponese až do konce života. Chtěl jsem se, ale zeptat, jestli mi nechcete něco říci?"

Podívala jsem se mu do očí přes jeho půlměsíčkové brýle a zavrtěla hlavou. V ten moment mě znovu silně zabolelo celé tělo a ředitel si toho všiml.

„Nechci, aby se vám znovu přitížilo. Našel jsem vás ve strašném stavu. Bylo to strašné, ale lékokouzelníci se o vás postarali. Tady i u Munga. Jsem rád, že jste v pořádku, v rámci možností. Nyní si, ale odpočiňte, zatím slečno," řekl s úsměvem a odešel z ošetřovny.

***

Nastaly vánoční svátky a já byla konečně zdravá? No kdyby mě někdo mučil kletbou Cruciatus, tak by se mé tělo asi znovu rozpadlo...takže stav je zdravá/nezdravá.

Právě jsem měla namířeno do ředitelny vyřešit poslední nesrovnalosti, ale v ředitelně nebyl jen Albus Brumbál.

„Theio! Já měl o tebe takový strach!" přiběhl ke mě zjizvený Remus Lupin a jemně mě objal, i když jsem bolest stejně pocítila.

„Nezlámej mi ty kosti znovu prosím," odstoupila jsem od něj s úsměvem.

„Tady pan Lupin se o vás postará. Až budete naprosto v pořádku pošlete mi sovu a já se stavím. Teď jestli mne omluvíte," zvedl se ze svého křesla a opustil ředitelnu.

Remus po odchodu Brumbála vytáhl z kabátu Denní věštec a předal mi ho. Na titulní straně byl Sirius, který prý zavraždil dvanáct mudlů a Petera Pettigrewa, ze kterého zbyl jen prst.
Ten hajzl, až Petera najdu...nejspíš ho zabiju.

„Nemohu věřit, že to Sirius udělal. Co si o tom myslíš ty?" zeptal se mě Remus, který mě pozoroval jak zaujatě sleduju Denního věštce.

„Reme, já si nemyslím, že Sirius zabil dvanáct mudlů a...Petera. To nemůže být pravda, jsem si tím jistá na sto procent."

„Mně se tomu také nechce věřit, ale odsoudili ho a je v Azkabanu," přitakal Remus smutně a pohladil mě po rameni.

Já od něj odstoupila a zavrtěla hlavou na nesouhlas. Sirius ty mudli nezabil a Petera bych zabila sama, ale i tak mu to nesmím říci. Ví to jen Brumbál a tak to zůstane.

Za můj pobyt v Bradavicích jsem Brumbálovi vše řekla, tedy až na svou dceru. Ach...Pandora. Jak se asi má?
Z myšlenek mě probral Remus a oba jsme se vydali ke mně do bytu, který jsem už před přáteli rozhodla neskrývat.

Samozřejmě věci po Pandoře jsem dala ihned pryč. Jsou tu jen mé věci.
Remusovi se můj byt moc líbí a hned se tu zabydlel.

Štědrý večer nastal a oba jsme seděli u jídelního stolu a večeřeli.
Stále se vyptával, co jsem ty roky dělala a proč mám všechny ty jizvy, ale nemůžu mu to říct. Neudělala jsem to předtím, takže ani teď. Řekla jsem mu, že jsem k nim přišla v práci.

Fénixův řád se rozpadl. Někteří zemřeli nebo se častečně přidali na druhou stranu.
Alastor Moody jako bystrozor nezahálel a stále se snaží pochytat Smrtijedy, kteří jsou ještě na svobodě.

Po smrti nebo spíše po zmizení Voldemorta, Bellatrix umučila Franka a Alice Longbottomovi kletbou Cruciatus a ti teď mají hrozivé následky. Vůbec nic si nepamatují a to mají malého syna. Longbottomovi leží u Svatého Munga a asi se z toho nikdy nevzpamatují.

Proto mě zajímá, proč na tom nejsem stejně. Mučení kletbou Cruciatus jsem zažívala skoro denně, protože si Voldemort chtěl povídat s mou temnou stranou a většinou se mu to povedlo, ale jen na okamžik. 

Severuse jsem od té doby neviděla a asi bych na to ani neměla odvahu. Je mi ho strašně líto. Ponížím ho před Voldemortem a ještě mu zemře láska celého života. Ach Lily...Lily, která se obětovala pro svého malého syna. Statečný čin, díky kterému Harry přežil.

Doufám hlavně v to, aby byl šťastný, ale pochybuju, že ho žadný Smrtijed, kterého Moody nepošle do Azkabanu, nebude chtít zabít. Bohužel.